Partyzán

   V čase svého dospívání, a tudíž i hledání životního směru, dostalo se mi k slechu termínu "kontemplativní modlitba". A jsa čistokrevným konvertitou, nevěděl jsem, co se za tímto podivuhodným souslovím skrývá, ale neskutečně mě přitahovalo. Bohužel nebyl, kdo by mi řekl co a jak. 

   Po čase jsem někde přišel k tomu, že se toto sousloví skloňuje podle vzoru sv. Jan od Kříže a tak jsem s dychtivostí, kterou jinak probouzím jen velice, velice zřídka, sáhl po prvním knižním titulu s jeho autorstvím. A přišlo zklamání, neb daný text nevýslovně převyšoval moje možnosti intelektuální a duchovní. S přibývajícím časem, kdy se mi dostalo knih od Thomase Mertona, středověké klasiky "Putování mysli do Boha" od sv. Bonaventury, otce Jeronýma a dalších, pomalu se z mlhy začaly ukazovat obrysy toho, co že by to ta kontemplativní modlitba mohla být. Žel ani do jednoho ze schémat nebylo lze možno vtěsnat životní a modlitební styl suposlavův.

   Pak přišla doba, kdy světské zájmy, povrchní starosti, životní přešlapy, mizerná řešení životních přešlapů a včasná dobrá řešení mizerných řešení životních přešlapů a s tím vším spojená celostní rezignace na cokoliv, tuto touhu po aplikaci a integraci kontemplace do života supova zavázali do balíčku a poslali kamsi do pryč.

    Nějakou záhadou jsem se navzdory tomu všemu ocitl po letech zase v klášteře a pomalu se od Agathy Christie, Jaroslava Foglara a dalších vrátily na můj noční stolek knížky Mertonovy, páně Jeronýmovi a ten malý plamínek někde v koutku vzadu duše lehce zakmihotal. 

    Jenomže to základní je pořád skryto v mlhách. Co je to ta kontemplativní modlitba a jak ji aplikovat? Je jasné, že součástí mého duchovního života evidentně není. Při adoracích většinu času medituji nad obsahem ledničky a plánuji společné rande hned po skončení výstavu, při mších uvažuji nad tím, jestli se podaří letos Motoru po návratu do extraligy nejvyšší soutěž udržet a jestli se Matouš prosadí do základní sestavy. Při lectiu divina je hlavním úkolem neusnout. 

    A tak bloudím mezi teoriemi, že je to milost, na kterou je třeba pasivně čekat (a moje pasivita končí rezignací, příp. u té ledničky) nebo je třeba jí jít aktivně naproti a to pak končívá duchovní atletikou a bagrováním všeho možného bez valného výsledku. A tak ve vztahu ke kontemplativní modlitbě jsem jako partizán, co běhá a střílí po lese navzdory tomu, že se neválčí, nebo partizán, co běhá a střílí po lese, zatímco válka se vede jinde anebo partizán, co se dlouho a úspěšně v lese ukrývá před Boží milostí, která by ho tak ráda našla a trefila. 

   A trochu se bojím, že ta kontemplativní modlitba je hřivnou, pro niž jsem úspěšně vykopal díru a už ji jen uložit a zahrabat. Ale co já vlastně o ní vím...