Jedno chybné rozhodnutí

  Úvaha, která do mé mladé a čerstvé mysli vplula, a kterou nyní představím, mě napadla při jistém, několik málo minut trvajícím incidentu při volném dni na Vesmíru.

   Na něj jsem si totiž naplánoval návštěvu města Dobrušky a následně večerní mši svatou v Opočně. Procházka po Dobrušce probíhala v klidu až do okamžiku, kdy jsem se nenadále ocitnul za městem. Vrátit se stejnou cestou zpět je potupné a tak, jakmile skončili chatky, učinil jsem rozhodnutí jít přes louku zpět. A právě zde začíná ono chybné rozhodnutí. 

   200 metrů dál totiž stál most s cestou, zatímco z oné louky vedl lehce příkřejší sráz dolů. Coby zkušený mazák jsem vyhodnotil situaci tak, že je třeba jej sejít způsobem "cik-cak". I přes tento nebývale moudrý úsudek v jeden moment mé botky značky Prestige uklouzly na sněhu a záhy jsem se dostal do polohy vsedě a po hýždích se dopravil až dolů. Letmý pohled vzhůru odhalil dík trajektorii sjezdu, že pod tenkou vrstvou sněhu se skrývala silná vrstva bláta a tudíž se mé textilie dostaly mimo stav odpovídající společenským konvencím 21. století.

   Bohudíky opodál tekl potok, v němž jsem alespoň částečně své kalhoty a bundu omyl. Radost z tohoto faktu brzy překrylo zděšení, neb bylo potřeba se dostat na druhý břeh a tloušťka potoka byla mimo mé lehkoatletické schopnosti a na obzoru žádný brod.

   Po krátkém váhání jsem usoudil, že již nežiji ani v Praze, Brně, Olomouci, Prešově či Českých Budějovicích, takže jsem nuceně opustil velkoměstské manýry, sundal boty, vyhrnul kalhoty a potok přešel. Díky délce nohou stačily 3 kroky, žel řádně jsem nezrekognoskoval protější břeh, takže jsem vylézal bosými nohami na sníh.

   To ,že na druhém břehu čekaly další zahrádky a musel jsem projít cizím pozemkem, abych se dostal někam do normálních končin, pomlčím, jen dodám, že v kalhotech s lukrativní hnědou skvrnou v prostoru, kde hnědá barva značí nezvládnuté ovládaní vyměšovacího ústrojí jsem šel na oběd do restaiurace, následně do sauny (kde jsem vypotil promrzlé spodní končetiny) a autobusem do Opočna (mše v kapucínském klášteře - předobraz Nebeského království) a pak dalším busem do Deštného.

   No, a ta myšlenka. Jedno špatné rozhodnutí - zkrátit si cestu, vedlo k zaprasení si oděvu, lednovému osvěžení v potoce, společenské dehonestaci mezi lidmi atd. Stejně tak funguje asi i hřích, stačí jedno špatné rozhodnutí - pro hřích a dokáže nás to zaprasit, že nás ani rodiče nepoznají a nabalí se na to vždy další nepříjemnosti a často i bolesti pro druhé. Takže to, co se jeví jako delší, složitější a namáhavější, může být v konečném důsledku blaženější a radostnější.

   My samozřejmě máme naději, že Hospodin všechna naše špatná rozhodnutí odpouští a umí z nich vytřískat dobro, stejně jako i to oblečení projde procesem praní a navrch ještě doufám, že krátkou potokovou eskapádu neodstonám. Což vlastně u nás, kteří už nežijem ani v Praze, Brně, Olomouci, Prešově či Českých Budějovicích samozřejmě nehrozí!