bratr Robert

   Budeme si tykat, vždyť jsem bratr jako ty. O takřka 60 let starší kapucín mi právě dal lekce jako nikdo další.

   Bratr Robert vstoupil do kláštera v 16-ti letech coby aspirant na kněžství. Krátce po složení věčných slibů byl v rámci akce K internován. Knězem se nikdy nestal, ale zůstal věrný svým řeholním slibům. Ještě po devadesátce jezdíval po klášterní zahradě na kole, aby se udržoval. V dešti, v zimě, denně.

    Před nějakou dobou jsem odcházel od zpovědi a ještě ve dveřích jsem se Dismase zeptal na bratra Roberta. "To víš, chřadne. Ale zatímco jedni bratři, když se blížil konec, rezignovali na život a už si přáli konečně vejít do Božího Království, další se smrti báli a všemožně se snažili vyzdravit,  tak bratr Robert je pokojný. Ani si nechce ulehčit, ani se za každou cenu držet. Přijímá to jak to je. A dokud může, chodí s náma na modlitby a na jídlo. Ale vždycky musí někdo s ním."

   Kapucíni ztratili posledního pamětníka starých časů před záborem. Zároveň získali dalšího přímluvce.

    Děkuji Ti bratře Roberte, za příklad Tvého života a věrnosti, A jsi-li v Nebi, přimlouvej se za nás, klopotně putující.