Mnišský "erasmus"

   Jest benediktinským zvykem posledních let, že bratři formací procházející tráví nějaký čas získáváním zkušeností s životem řádu v některém klášteře zahraničním, aby tímto byly rozšířeny jejich obzory o možnostech prožívání své spirituality a aby se podpořila i jejich vybavenost jazyková. I já, jsou formace povinný, měl jsem vloni touto dobou strávit takto 1 měsíc. Zkusil jsem požádat o možnost být v tento čas v našem klášteře na Slovenském Samporu, žel jazyková blízkost mi toto nedovolila a bylo nutno vybrat si jinde. A tak začala moje pouť do země proslavené svatým Patrikem a kapelou U2 - do Irska - konkrétně do toho Severního, do kláštera Benediktinů Olivetánů v Rostrevoru. Zde přidávám pár útržků ze svého tehdejšího deníku:

28.2. čt - Dopoledne mě čekala pochůzka a představení kláštera. Z okna svého pokoje jsem lačně hleděl k nedalekému (300 metrů) lesu a ještě před obědem jsem podnikl první marný pokus o jeho dobytí. Brodění potokem, přejití podmáčeného pole a následný mokřad byly ještě zdolány, avšak trnitá hradba, při jejímž zdolávání člověk průběžně propadal mokřadem celou akci zhatila. Odpoledne pro účel dobytí lesa zvolena cesta ještě horší, nicméně během dvou hodin nakonec byl dobyt díky zlomené větvi, o kterou jsem se opíral a pádu přes plot do onoho trnoví, za nímž už byl les. Po fackované mezi nahusto nasázenými smrčky jsem ale nakonec objevil oficiální turistickou cestu!

1.3. pá - V noci se mi vybila baterka na mobilu, čímž pádem nezazvonil budík a můj Olivetánský pobyt dostal další ostudnou dimenzi v podobě zaspání ranních chval. Dopoledne jsem dostal nějakou práci v dílně na svíčky, kde jsem si reputaci věru nezlepšil, neb jsem byl pomalý, dělal zmetky a jako bonus porouchal jednu z mašin.
 

2.3. so - Rozhodl jsem se jít si zaběhat na onu nalezenou cestu do lesa. Žel neustávající déšť byl příčinou toho, že pohodlný brod na potoce byl provozu neschopný a bylo třeba si vyzout boty a potokem projít.

6.3. Popeleční středa - V klášteře byl "den pouště". Krom společných modliteb byl každý sám v tichu a modlitbě. Na mši sv. přišla i děvčina, jejíž tvář zdobily kotlety, za které by se nemusel stydět ani Neil Young. Jinak začátek postu má vždy své kouzlo, např. při modlitbě během dne suverénně několik bratří nasadilo "aleluja" a pak se tvářili rozpačitě jak školáci, co zapomněli na domácí úkol.

Jinak začátek postu v Rostrevoru je skvělá věc - Jste daleko od domova, mluví se tam cizí řečí, venku pořád prší, klášter je na samotě a minutu chůze od pokoje na vás čeká kostel.

7.3. čt - Jedním z šesti bratří v komunitě je Mexičan, br. Joshua. Chtěl jsem ho potěšit a ukázat mu svatý obrázek Panny Marie Guadalupské, který mi věnovali mexičtí poutníci v Panamě. br. Joshua to ale pochopil jako dar a s velikou radostí si onen svatý obrázek ponechal. Panenka Guadalupská ví, kde jí bude nejlépe. Od Mexičanů z Mexika se v Panamě dostala k Čechovi, který ji v Severním Irsku vrátil zpět do rukou Mexičana. Odpoledne jsem šel běhat zase někam kousek jinam a objevil jsem na horizontu kříž a zvolil jej za cíl cesty. Ta se v průběhu běhu změnila na středně težký off road a tak jsem, zpocený a v dešti lezl potůčkem, mokřady úbočím prudce strmého kopce až k danému kříži.

9.3. so - Včerejší příjezd generálního opata Olivetánů, Doma Diego Rosy a jeho sekretáře, nebyl náhodný.. V sobotu, o svátku jedné velké Benediktinské světice, sv. Františky Římské, proběhla volba historicky prvního opata kláštera Rostrevor. Zvolen byl o. Marc Ephrem Nolan, jediný Ir v komunitě. Při mši sv.jsem pak byl zmatený jak lesní včela. Odpoledne následovalo velmi příjemné a milé posezení s generálním opatem. Mimochodem zná osobně některé legendární české Benediktiny (Vojtěcha Engelharta a Augustina Gazdu)!

10.3. ne - Dopoledne opět běhání v lesíku. Cestou jsem natrefil na skupinu běžců, z nichž jeden byl muž ve věku cca 65 let a tak jsem se chtěl držet s nima. Žel tento vitální důchodce svůj pohyb vyladil tak, že po krátké chvíli se mi začal vzdalovat až jsem jej i jeho kolegy, stále běžící, viděl jen jako lehce se pohybující tečku na horizontu. Po obědě bylo opět posezení, kterého se krom komunity a generálního opata Diega s jeho doprovodem zúčastnili i další hosté, konkrétně skupina několika mužů z Libanonu a USA, kteří se starají o bezprizorní mládež. S jedním z nich jsem se pokoušel +- konverzovat načež tento bodrý Američan najednou zahlaholil, že "bro Bruno má very funny story a jistě ji řekne všem". Krve by se ve mě nedořezal, neb všechna v daný moment patrně natekla do hlavy, která musela být sytě rudá až na pleš. Jednalo se o příběh mé konverze. Nakonec jsem to ze sebe přede všema dostal, ale v trenkách bylo zase blátivo.

17.3. ne - St. Patrick´s day - jedna z největších milostí mého pobytu byla možnost prožít hlavní slavnost této země v této zemi. Rostrevor abbey je naštěstí poměrně mimo civilizaci, takže veškerý humbuk a ohňostroje nás minuly. Celé dopoledne bylo krásně, avšak ve chvíli, kdy jsem se rozhodl vyjít do zahrady se pomodlit růženec, začalo pršet. A tak jsem vzýval Matku Boží s hlavou v kapuci, na niž dopadaly kapky svatopatrikovského deště. Po posledním AMEN jsem zalezl zpět do domu a současně zalezly i mraky a opět vyšlo slunce. Odpoledne jsem bratřím sdělil svůj plán udělat si vycházku ke Spelga dam - nedalekému jezeru, žel bratři se začali potutelně smát a sdělili, že nedaleké jezero je poměrně daleké. Opat mě raději vytáhl ven a zavezl na místo zvané "Big stone", odkud byl parádní výhled na móře i okolní kopce. Odtud jsem procházkou došel zpět ke klášteru, kde jsem na prahu svého pokoje objevil Svatopatrikovskou kartičku s modlitbou od jedné z jejich oblátek.

18.3. po - K mému překvapení mi byla ve svíčkárně přidělena opět úloha poměrně zodpovědná a náročná. Vtiskovat rozpáleným nožem vysušené květy na svíčky a takto je zdobit. Krom toho, že jsem jednou na ten rozpálený nůž sáhnul k žádné větší katastrofě, kupodivu, nedošlo.

19.3. út - Zcela nečekaně jsem byl vzat bratrem Benoitem na ono vysněné Spelga dam. A bylo to mega libové. Skvělé, moc hezké jezero s přehradou, se zatopenou silnicí a mostem, s úžasnými panoramaty vůkol. Anšto byla ten den slavnost sv. Josefa, hrál před nešporami chvíli v kostele na kytaru br. Joshua a stejně tak jeho tiché brnkání doprovodilo i první minuty následného rozjímání. Tento prvek mega libově napomohl k uvedení v modlitbu.

20.3. st - Pomalu začínám Irishovatět a spontánně mluvit anglicky. Například při dalším z neúspěšných pokusů při práci ve svíčkárně mi z úst vyletělo slovíčko začínající na "s" a končící na "hit".

21.3. čt - Totální doják. Vzhledem k faktu, že se slavil sv. Benedikt, tak v refektáři k obědu byla puštěna hudba a to konkrétně Smetanova Vltava a následně Novosvětská od Dvořáka. Hned při prvních taktech Vltavy se mi draly slzy do očí. V těch taktech člověk přímo cítí a vidí tu našu česků kotlinu, potoky, meze, louky, kopce, vesnice, aleje třešní. Dýchá ten náš český vzduch (s výjimkou Ústeckého a Ostravského kraje...) a tak nějak je víc doma. A hlavně, při vší úctě k Antonínu Dvořákovi, Leoši Janáčkovi, bratřím Nedvědům, kapele Kabát, božskému Kájovi a všem muzikantům naší země od Kopčema až po Smädné mnichy, Vltava je jednoznačně nejlepší hudební skladba, která na území té naší malé banánové republiky kdy vznikla. Po obědě jsem stále ještě dojat hudební produkcí vyrazil do Rostrevoru na poštu. Večer jsem se rozloučil s otcem opatem Marcem, který odjel na s předstihem na svoji benedikci na Monte Oliveto.

24.3. ne - Dopoledne jsem si už balil věci k odjezdu a "uklízel" po sobě pokoj. Můj pobyt v klášteře nemohl skončit ničím menším než mší svatou. S bratříma jsme se rozloučili, do auta mě vzala opět ona dáma, která mě už přivezla prvního dne a Rostrevorské dobrodružství skončilo. Komunitu čeká opatská benedikce na Monte Oliveto a všichni tam letí tento velký okamžik prožít. bylo proto nutno na mě na poslední dny před mým osobním odletem někam udat a tuto "čest" vyhrály kontemplativní Dominikánky v Droghedě, městu již v Irské republice. Cestou v autě jsem se v jeden moment začal hrozně ošívat, to když jsem v žádné ze svých kapes nemohl nahmatat mobilní telefon. Tou dobou jsme totiž bloudili a tušil jsem, že v něm mám navigaci. Nicméně cestu jsme našli a já posléze i ten čórtův přístroj. Byl jsem dovežen do konventu sester. Po ubytování jsem se ještě byl krátce projít v okolních polích.

25.3. po - Máte-li se modlit dominikánský breviář, je to fuška se v něm zorientovat. Tím spíš, když je anglicky. takže celé ranní chvály byly o permanentním listování a hledání a přitom se tváření, jakože je vše OK. Dopoledne pak jsem se byl projít po městě a oběd mě čekal společně se sestrami. Ten byl vskutku skvostný. Šlo se na něj hned po modlitbě a cestou se sestry zastavily ke krátké modlitbě v křížové chodbě. Já jsem zastavil tak, že jsem nechtě strhnul jakousi cedulku ze zdi a několika marnými pokusy se ji snažil dostat zpět. Když se to povedlo oddechl jsem si tak, že onen závan vyletěvší mi z úst ji sejmul znova... Při obědě samém jsem nepochopil pokyny ke způsobu stravování, neb mi byly tiše šeptány a ještě ke všemu anglicky. Takže trvalo dlouho než jsem šel do správných dveří a ještě i tam jsem si nabral špatné jídlo. 

26.3. út - Dopolední pauzy mezi modlitbami jsem využíval ke spaní, jenomže pokaždé zrovna přišly sestry s nějakým aktuálním pokynem či zprávou. A ležíte-li oděni v trenkách v posteli při vědomí ctihodné sestry ve vedlejší místnosti s předtuchou jejího brzkého příchodu, není tato situace úplně komfortní. Ale nějak to dopadlo důstojně. Odpoledne jsem navzdory varování sestry představené šel pěšky na Old Mellifont abbey. K tomu účelu jsem si vytáhnul v telefonu tu navigaci a vyrazil. První kilometry mě milý google vedl po dálnici, což nebyl zážitek z nejpříjemnějších, naštěstí cesta zahnula k lokálním komunikacím. Prozřetelně jsem střídal běh a chůzi. Cestou jsem spatřil lišku, hleděvše do navigace prošlápl psí výtrus a těsně před dosažením trosek někdejšího cisterciáckého opatství se mi vlivem užívání navigace vybil telefon. A tak jsem neučinil ani jednu fotku, přestože si celé to místo žádalo o dokumentaci větší než malou. Po návratu do Droghedy jsem už jen letmo prošel město, zakoupil si brožurku o Guadalupe a vrátil se k sestrám.

   Toliko několik střepů z mé loňské pouti. S bratrem Joshuou si doposud píšeme, mailem i rukou, v angličtině a nově trochu i španělsky. Musí to pro něj být utrpení, neb dar jazyků mě jaksi minul a obojí bych nazval spíš jako czenglish a czechspaňol. Pro Dominikánky patrně muselo být rovněž značně kající hostim řeholníka - muže a ještě ke všemu cizáka. Nicméně jsem za takto strávený čas krajně Hospodinu i spolubratřím svým i Rostrevorským vděčný, jakož i oněm ctihodným svatým duším řádu Dominikánského.

Kompletní fotogalerie zde: https://www.signaly.cz/fotky/74502