Kdo je tady Spasitel?

   V rámci odpolední vycházky jsem dnes zašel k Pražskému Jezulátku. Cestou jsem přemýšlel, jak asi řeší poutnický přetlak a udržují stav lidí uvnitř na státem povolených 30-ti. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem vešel do chrámu úplně prázdného. Během 40-ti minut, v nichž jsem se pomodlil růženec, kostelem prošlo do deseti lidí.

   A tak jsem se tak modlil, koukal na desky s projevy vděčnosti za vyslyšené modlitby okolo oltáře se svatostánkem a soškou Dítěte, a přemítal, ke komu se asi tak v tyto dny upírají naděje populace, když ne k Trojjedinému a k Bohorodici. Ty desky mluví o poměrně velkém množství vyslyšení, kdy mnohým stálo za tu s nadějí a později i vděčností přejet půl světa. A teď, když je svět v nejistotě z nové nemoci se modlit a prosit na toto posvátné místo nepřišel takřka nikdo. A že tam běžně bývá vítr...

   Doufám, že to není moc katolicky prvoplánové, ale přeci jen by stálo za to svoji naději vkládat do rukou Božích a ne politiků, protože sami na to patrně nebyli připraveni. A navíc nás historie učí, že právě v dobách různých epidemií, chorob a jiných těžkostí mezi obyvatelstvem koeficient poutí a prosebných procesí rostl. Dnes je tomu evidentně jinak...