Zlomená hůl nad jednotou křesťanů

   Kdysi, za bájných časů, kdy jsem se připravoval na studium teologie, byla jednou z mých motivací touha po budování jednoty křesťanů. Přeci jen můj pra-praděd byl pravoslavný pop a sbližování obou plic křesťanství byla velká výzva. O to víc, když jsem později při studiu poznal evangelíka, toužícího po možnosti přijímat Eucharistii výměnou za to, že jejich církev bude uctívat Matku Boží a svaté.

   Žel život přinesl mnohé chyby a špatná rozhodnutí, a studium bylo dokončeno tak nějak setrvačností a ona motivace dávno zetlela pod nánosem balastu supí(cí)ho života. Dokonce ani historický okamžik, kdy Benedikt XVI. vytvořil katolický ordinariát pro jednu větev anglikánů, ekumenický feeling neprobudil.

   Až v tyto dny, kdy jsem byl vyslán na formační kurz k olivetánským Benediktinům do Severního Irska, jsem se rozpomněl. Oni totiž mají modlitby za jednotu křesťanů jako svůj úkol a každý večer po Mariánské antifoně následuje zpěv: "There is one Lord, one faith, one babtism..."

   Bohužel jsem v rámci pobytu byl i 3 dny v Belfastu, kde jsem byl důrazně upozorněn, že po městě zásadné bez hábitu. Pochopil jsem: "katolická" čtvrť by se dala klidně nazvat IRA quarter, s obrazy na zdech domů volajících po sjednocení Irska, podporující Palestinu a Katalánsko a s mladými muži ve zbrani bojujícími za tyto "ideály". O kus dál byla neméně militantní royalisticko protestantská čtvrť. 

   A tak jsem si vzpomněl, jak mnoho demarkačních linií vede jen uvnitř samotné katolické církve, kde existují skupiny, které se snad už ani tiše netolerují, ale s vypětím všech sil se trpí. Stejně tak po získání autokefality Ukrajinské pravoslavné církve vyhlásil Moskevský patriarchát "tichou domácnost" tomu Cařihradskému. A anglikáni se drobí na ty takřka katolické až po ty populisticko postpostmoderní. A jednota takto vnitřně rozbitých společenství, při vědomí, že "Belfast" není jenom jeden? 

   Srdce by chtělo vidět společně slavenou liturgii katolíků a pravoslavných, při které by Eucharistii mohli přijmout i protestanti bytostně přesvědčení o reálné přítomnosti Kristově v Ní. Žel mozek vidí jen stále se menšící skupiny věřících, bloudící zemí pod roztrhanými a spálenými prapory svých vyznání, s hlavami sklopenými k zemi mlčky míjí Toho, Jehož ústy vyznávají, ale jejich srdce je od Něj daleko, a prázdní a opuštění míří do nicoty. 

  A tak zbývá otázka: co mohu já, prostý synek z Moravy, udělat pro jednotu církve? 

Maria, matko jednoty, oroduj za nás!