O buldozeru a pokladu skrytém pod vrstvou harampádí

   Snažím se denně modlit růženec. Bohužel jako buldozer přejíždím slova modlitby, drancuju její hloubku. Prsty kmitají ve snaze dobrat se kýžené desítky, často su úplně mimo, že ani nevím který desátek jsem skončil... A přitom je samotná modlitba Zdrávas Maria tak krásná, má v sobě tolik hloubky. Chudák Matka Boží, když musí denně pozorovat, jak je tato modlitba válcována buldozerem (nebo supozerem?)... Ale nerezignuju od ní, nikdy! Nech si to všetci pamätajů! Boj o výměnu buldozeru za kontemplaci bude dlouhý a kdoví kdy a zda ta výměna nastane.

"Děkujeme ti, svatý Otče, a vyznáváme, že jsi veliký a žes všechna svá díla učinil v moudrosti a lásce. Člověka jsi stvořil k svému obrazu a svěřil jsi mu celý svět, aby vládl nade vším tvorstvem a sloužil jedině Tobě, svému Stvořiteli. A když Ti člověk odepřel poslušnost a ztratil Tvé přátelství, Tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli. Častokrát jsi jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu. A tak jsi, Otče, miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna, když přišla plnost času. Mocí svatého Ducha se stal člověkem, narodil se z Panny Marie, žil náš život a podobal se nám ve všem, kromě hříchu. Chudým zvěstoval spásu, zajatým vykoupení, zarmouceným radost. A naplnil tvou vůli a byl poslušný až k smrti kříže; svou smrtí smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život. A abychom už nežili sami sobě, a žili pro něho, Tvého Krista, pro nás ukřižovaného a vzkřÍšeného, poslal jako svůj první dar těm, kdo uvěřili, Tvého svatého Ducha; a ten dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje."

  Nejsou vám ta slova nějak povědomá? Ano, jedná se o část 4. Eucharistické modlitby. Bohužel i zde, při nevyšší možné Bohopoctě, při mši svaté, su často mozkem tak mimo dění, že mi ten poklad ukrytý ve slovech Eucharistických modliteb, denně proklouzává mezi prsty. V Adventu bylo krátké období, kdy mi Hospodin dopřál mši prožívat při plném vědomí a být slovy těchto modliteb uváděn do děje. Při proměňování mi bušilo srdce a svaté přijímání mělo úplně jinou dimenzi. Bohužel netrvalo dlouho a staré koleje spustily stavidla fantazie a tak v době, kdy kněží pronáší tato toliko hluboká a staletími vytříbená slova těch nejdůležitějších modliteb, v myslivně supí dribluje balon, rýsují se panoramata hor, vracejí se staré příběhy a vysnívá se budoucnost, která nikdy nenastane a harampádí nesmyslů zcela pokryje poklady slov, při nichž se děje největší zázrak ve vesmíru.

   Co říci závěrem? Važme si mše svaté a važme si možnosti hovořit s Bohem a svatými v modlitbě a hledejme cesty, jak při obém být přítomni nejen svým tělem pozemským, ale i duchem. Aby pak jednoho náš poslední soud nemusel začít profackováním, ale byl přirozeným pokračováním příběhu, který započal už zde.