Elegie k 28. říjnu

   S blížícím se státním svátkem 28. října zažívám poněkud rozporuplné pocity. Za jedno mi přijde značně podivuhodné slavit 100-leté výročí státu, který je 25 let mrtvý. No, a když si stručně projedeme oněch 75 let onoho dnes již neexistujícího útvaru, tak je to pohled, který mnoho důvodů ke slavení nedává. 

   První republika: mohutné odpady od katolické církve, následně Mnichovská dohoda a rozpad na Protektorát Böhmen und Mähren a polofašistický Slovenský štát. Druhá světová válka a skok do náruče Sovětského bolševického impéria. 40 let rudé tryzny. Po vysvobození z jeho spárů následovala divoká 90-tá léta, rozkrádání všeho, co se dalo a slavné finále v podobě definitivního rozpadu republiky. 

   Bylo by smutné skončit tímto pohledem. Proto nabízím pohled na skutečnosti, které by stálo za to oslavit. Konkrétně daly země České i Slovenské za těch 100 let světu mnoho velkých osobností. Biskupové Trochta, Beran, Hlouch, Vojtašák, Gojdič, Hopko a další. Mučedníci Josef Toufar, Jan Bula, Zdenka Schelingová, Anna Kolesárová, Dominik Metod Trčka. Zapomenout bychom neměli ani na pravoslavného biskupa Gorazda Pavlíka. Česká teologie dala světu vynikající myslitele Josefa Zvěřinu, Karla Skalického, Karla Vránu, Dominika Pecku, Metoděje Habáně, Silvestra Braita a mnohé jiné. Bez zajímavosti není ani to, že zakouřenými a alkoholem "provoněnými" doupaty undergroundu zněly v dobách komunismu např. Pašiové hry kapely Plastic people of the Universe nebo přetextované spirituály v podání evangelického faráře Svatopluka Karáska.

   Současnost, tedy pohrobci zaniklého Československa, snad mohou mít ve svých krátkých dějinách jako velké plus napsánu zvěst o tom, že jeden i druhý stát měl tu čest hostit největší osobnosti křesťanství druhé poloviny 20. století, tedy sv. Matku Terezu a sv. Jana Pavla II.