O rutině, osobních prohrách a cestě v obou směrech slepé

  Zkušenost praví, že učiním-li rozhodnutí obohatit svůj duchovní život něčím, co má dlouhodobější perspektivu, ústí toto tato duchovní píle do dvou skutečností.

   První je ta, že se daný záměr zdaří a v životě modlitby se uchytí nový prvek, který se v poměrně krátké době promění v rutinu. Zřídkakdy se daná záležitost opomene, ale člověk při "výkonu praxe" připomíná spíš naprogramovaného robota než hluboce zbožného křesťana.

   Druhým možným závěrem je fakt, že se modlitební záměr nezdaří a absence sebepřemáhání, laxnost, lennost či jiná příčina daný záměr zcela vymažou z osobní historie.

   Závěrem by se chtělo napsat, že rozhodneme-li se přiblížit Pánu Bohu nějakým obohacením modlitebního života či zvýšením jeho frekvence, nutně se vydáme na cestu, v obou směrech slepou, kde na jedné straně narazíme do bezduché prázdnoty rutiny a na druhé straně se spálíme porážkou se sebou samým. 

   To by ovšem byl velmi, velmi smutný závěr, takže ono to celé nakonec asi bude přeci jen úplně jinak...