2 letní kázání

   Vzpomínám si, že před nějakýma 8 až 10-ti lety jsem, shodou okolností pokaždé v čase skautského tábora, zažil a zaslechl při mších 2 extrémy kázání.

   Coby student jsem patřil mezi ty nejslabší a tak se přihodilo, že jsem musel z tábora odjet do Olomouce dodělávat zkoušku. Vyšlo to tak, že po jejím ukončení jsem ještě měl čas jít na mši svatou a hodinu a čtvrt po jejím začátku mi pak jel vlak zpět. Byl všední den, červenec, v kostele do 10-ti lidí, a tak jsem si předběžně spočítal, že po mši si stihnu ještě koupit cestou na vlak svačinu a večer dorazím do tábora. Kostel byl od nádraží cca 15 minut pěšky (5 minut tramvají) a opouštěl jsem jej vytočený úplně do běla v průběhu homilie, spěchajíc  na tramvaj a nadávajíc na stále ještě mluvícího kněze, jehož pábivosti jsem kladl za vinu, že jsem nestihl přijmout Eucharistii. Pravda je ovšem taková, že kdyby mé křesťanství stálo alespoň trochu za řeč, vydržel bych, nechal si ujet vlak a do tábora dorazil v noci.

   To druhé se váže k třídenní výpravě, která je nedílnou součástí táborových dní. Ta naše dorazila k městečku Králíky a zatímco kluci chystali bydlení a večeři, já si zašel na blízké poutní místo na mši. Celebroval redemptorista otec Josef, pozdější provinciál. Jeho kázání tehdy padlo jak puzzle na moji duchovní, duševní, mentální, psychickou a životní situaci (ve všech jmenovaných dimenzích značně zdegenerovanou v ten čas), div, že jsem se nerozplakal a dodnes si obsah kázání pamatuji a vím díky tomu, co se v ten četlo za evangelium. Ta slova si připomínám dodnes a lehce se rozechvěju, když na onu perikopu narazím při osobním rozjímání.

   Co říci závěrem? Blahoslaven budiž kněz, který se dovede dotknout lidského srdce a povzbudit ho k hlubšímu duchovnímu úsilí a jehož slovo rezonuje v duši křesťanově dlouho, předlouho. A budiž metály, věnci a medailemi všeho druhu vyznamenán ten služebník Kristův, který na to spotřebuje minimum slov. (Za těch svých 463, kterými vás v tomto článku obtěžuji, se upřímně omlouvám)