Eine simulanten bande

   Přišlo jaro, ideální čas pro návštěvu nemocnice. Z vlastní vůle jsem jisté nevšednosti ve fungování svého tělesného ústrojí vyšel nechat zkontrolovat obvodní lékařku, neb ta mě obratem vyslala směr špitál. Tento azimut značně pošramotil psychické rozpoložení, což se umocnilo tím, že na kýženém oddělení jsem byl přeposlán na pohotovost.

    Objektivita měřených údajů byla patrně značně ovlivněna rostoucí nervozitou, takže při měření tepu srdce jsem velmi živě cítil a vnímal takřka metalový rytmus produkovaný tímto život-udržujícím orgánem. Na rentgenu jsem byl již natolik mimo, že jsem tam zapomněl papír nutný k vyšetření sono.

   Toto vedla mladá, subjektivním okem viděno - velmi pěkná doktorka. Ta mi začala projíždět břicho jakýmsi záhadným přístrojem. Když už tuto trasu zkoušela asi po sedmé a připadlo mi to dlouhé, propadl jsem myšlence (neslučitelné s řeholním povoláním), že jí asi imponuje moje mužná hruď a poprvé po dobu přítomnosti v areálu nemocnice jsem zažíval něco jako radost. Žel v průběhu šetření vešla na vyšetřovnu další z lékařek, kterou ona lékařka z Východu přizvala k obrazovce se slovy: "Pozri aké hemo(cosi) tu má pán na játroch..." To slovo mělo stejný základ jako hemeroid, tak jsem se opět přeorientoval do módu "panika" a musel zkousnout, že více jak můj krásný zevnějšek onu doktorku zaujal můj nehezký zevnitřek.

    Ono hemo(cosi) nakonec je věcí zcela běžnou a standartní a veškerá šetření nic akutně špatného neobjevila. Jen mi v půli doby Velikonoční začíná znova půst, neb mám dietu. Hrdě jsem se však zařadil mezi skupinu pravých Čechů, protože my Češi, jsme přece "eine simulanten bande!"