Věčné teď

   Stalo se to takhle. Večer jsem zamčel zahradu, na hřbitově se domodlil růženec a lehkým krokem se zahradou vracel ke klášteru. Vzduchem vonělo probouzející se jaro, povětřím švitořili ptáci a poslední paprsky slunce mě hladily po pleši. Dokola vůkol nikdo, kdo by zrovna po mě cokoliv chtěl (v životě supím dost zásadní položka) a z úst mi vytryskla slova: "Pane, ať tato chvíle nikdy neskončí!"

   To, že skončí sice bylo už jasné, ale ten dotek Věčnosti byl skvělý, ba dokonce až kýčovitě ladil s právě prožívaným Velikonočním oktávem. A tak se den ode dne víc těším na ono Věčné teď, kdy právě takové okamžiky Boží blízkosti nebudou jen okamžiky a budou ještě masivnější. Sice vzhledem k výborné fyzické a mizerné duchovní kondici to asi nebude úplně hned tak, ale vidina Věčnosti a radost ze Vzkříšení a tak nějak vůbec mě hold naplňují těšením a vděčností.