Putování s cílem nezřetelným

   Rád putuji na svatá místa. Dlouho se těším, vnitřně vibruju a sbírám veškeré možné i nemožné zbožné úmysly. A pak to přijde. 

   S vypětím všech sil se při cestě donutím pomodlit alespoň růženec a mezitím dojdu na poutní místo. A nic. Žádná extra zbožnost, žádná svatá myšlenka, v hlavě běží tradiční program skládání sestavy hokejistů Olomouce, co komu a proč napsat, kde se najím + další nesmysly a zážitek z místa samého - nic. V kostele či kapli nevydržím rozjímat, úžas i záchvaty svatosti jsou zcela nepřítomny a liturgii prožiju zcela všedním způsobem. Z poutníka se proměním v prachobyčejného turistu.

   Pro pouť samotnou užívám kratší či delší úseky pěším způsobem, zpět nezřídka kdy autostop a dostávám se tak k příběhům těch, kteří se zde vyléčili z alkoholismu, vyřešili rodinnou krizi, zachránili krachující zaměstnání a mnohé další. Jen já jsem tam tak nějak mimochodem. A právě to mám rád. Na místech, kde se Nebe setkává se Zemí, Matka Boží či Trojjediný osobně, příp. někdo ze svatých zde promluvili k lidu, mnohé životy dostaly novou dávku odvahy, náplně, smyslu, šťávy, došlo k obrácením, uzdravením a jako náhodný kolemjdoucí u toho může být roztržitý a povrchní suposlav.

   Většinou až několik dní po té, co s naprostou fádností projdu poutní místo, mi najednou docvakne - wow, já jsem byl ve Skocích/na Litmanové/kdekoliv jinde. Třebas jsem přes všechnu rozpačitost, hloupost a roztěkanost přeci jen došel u Pána slyšení a moje modlitba někde něco změnila či posunula, nicméně jedno mě hřeje - Pán svůj vztah se mnou rozhodně nemá položený na nějakých mimořádnostech, extázích, zjeveních, hlubokých vnitřních zakoušeních, ale na té úplně nejprostší a nejobyčejnější rovině. A skrze ta poutní místa a životy těch, kteří zde ony zázraky prožili dává zakusit něco ze své velikosti.