Autistická zbožnost

   Nikdy nekončící sebestředné pozorování a zkoumání sebe sama bývá zpravidla potrestáno výsledky svého bádání. To mohu potvrdit, neb mé zaujetí sebou samým vynáší na povrch pořád nové a nečekané mutace nejrůznějších duchovních, duševních a mentálních poruch. Naposledy jsem s hrůzou objevil ve své zbožnosti jisté prvky autismu.

   Asi nejzodpovědnější úkol, který se spolubratři odvážili mi svěřit, je každovečerní zamykání klášterní zahrady. A jelikož nás novicmistr motivuje ke každodenní modlitbě růžence, spojil jsem si toto projití a uzamčení s výše uvedenou modlitbou a pravidelným zakončením dne na hřbitově, kde se v tichu a tmě mezi hroby růženec krásně domodlím.

   Avšak ouha, koncem září přišla první dovolená a v tyto dny mě navštívil jakýsi virus a s růžencem je naráz problém. Jako dokonalý autista jsem si spojil čas, místo a modlitbu a když jedna z prvních dvou podmínek vypadne, mám najednou velký problém Matku Boží touto modlitbou pozdravit.

   Na jednu stranu jsem rád, že mi tím Pán Bůh nastavil zrcadlo, kterak náš vztah z mé strany pořád dost drhne, když se v jiných podmínkách musím do modlitby tak strašně nutit a co hůř, někdy na ni úplně zapomenout. Na straně druhé je poněkud smutné, když tyto duchovně autistické tendence vykazuje člověk, který se jak krocan nadnáší v hávu řeholním po tom širém světě Božím.

   Inu, je před námi cesta daleká a je pořád kam růst a k čemu směřovat. Naštěstí Hospodin má rád i své autisty a v pevné naději v jeho dobrotu a milosrdenství věřím a doufám, že v nebi bude opravdu široká duchovní inkluze a najde se místečko i pro nás klopotné a standartu se vymykající.