Po čem toužím?

   S jistou dávkou nostalgie vzpomínám, jak jsem v prvních letech VŠ studia opravdu intenzivně toužil po kontemplativní modlitbě, tázal se moudrých, co že to ta kontemplace je a jak jí dosáhnout, obrážel kláštery u nás i v Evropě, četl mystiky, objevil Mertona a hlavně, toužil, toužil, toužil...

    Potom jednoho dne, na základě nových životních situací, jsem toto všechno zahodil, a s výmluvou, že su snílek a roztěkanec rezignoval. S koncem studia a nástupem na nejrůznější pracovní místa mi zbyly 3 touhy - najíst se, vyspat se a pečlivě sledovat sportovní výsledky.

    Dnes, když jsem 16 let po prvním zašustění náznaku povolání nakonec přeci jen v klášteře, začínám zlehka zlehýnka po té dávné touze toužit. Jenomže už su tak zasekaný marasmem plitkosti povrchních dějů, lennosti a rezignace, že sice čas od času něco hlubšího přečtu, k něčemu se nastartuju, ale motor je zadřený a oheň dávno vyhasnul.

    Takže v těch 2 metrech a 100 kilech je dost možná přeci jen ukrytá poslední jiskérka touhy po hlubším vnitřním životě, teď jde jen o to, jak co nejméně překážet milosti, aby Pán mohl rozfoukat alespoň malý chcípající plamínek a je-li opravdu štědrý, milosrdný a laskavý, třebas na konci života alespoň na malou chvíli zakusím onu sladkost rozjímavé modlitby.