Z Heiligen Bergu přes Maxicastle do Ciao de la Sázava

   Jelikož v tyto dny slavíme rok od Světového setkání mládeže v Krakově a mílovými kroky se blíží setkání celonárodní v Městě měst, jistě teď všechny čtenáře zajímá především spojení "suposlav a setkání mládeže všeho druhu". Nuž, pojďme na to.

   Díl 1. - Svatá Hora

   Psal se rok 1999, a coby mladý 15-ti letý hošík, s bujnými kudrnatými vlasy někam pod ramena jsem se vrátil ze skautského tábora a trávil zbytek prázdnin s rodinou na chalupě v Pošumaví. Nedaleko nás trávili prázdniny i naši přátelé, z nichž oba synci byli rovery v našem středisku. A právě oni dva tehdy ze Šumavy jeli do Příbrami na Svatou Horu a nabídli mi, zda nechci jet též. "Ale já nejsu přihlášený!", namítl jsem. "To nevadí, to se nějak pořeší.", zněla odpověď. Jak známo, byl rok 1999, byrokracie ještě nebyla v takovém rozmachu jak dnes, tudíž jsem jel a ono se to opravdu nějak pořešilo.

   Setkání bylo moc fajn, pro 15-ti letého cypa, pár let po konverzi a pár měsíců nástupem ultra puberty, skvělé. Hodně mě povzbudilo, pár vzpomínek mám ještě živých, akorát tričko s jednoduchým logem setkání se vlivem rostoucích prostor břišních poněkud začalo trhat a tak tato poslední hmotná památka se brzy stane jedním z hadrů na vytíraní prachu.

   Díl 2. - dalších hafol setkání české i světové úrovně

   Navzdory pozitivním zážitkům a povzbuzením ze Svatohorského setkání jsem v příštích letech vykřikoval do světa, že "masové akce nejsou nic pro mě", nebo "že prázdniny si dovedu smysluplně naplnit sám" atp. Nebyla to pravda, byla to póza, kterou jsem se připravil o jistě mnoho pěkného (např. moderování Tábora 2007 Jendou Lukešem). Prázdniny jsem skutečně prožil většinou daleko smysluplněji než většina mých vrstevníků, nicméně toto pyšné pózérství bylo jedním z produktů typické suposlavovské troubelotie. Naštěstí jsem dostatečně sebepřijatý, takže mi tato vlastnost nepřekáží - v některých chvílích jsem za ni i rád, neb je to výborná prevence před získáním nějakého zodpovědného a náročného úkolu.

   Díl 3. - Velehrad

   Léto 2008. Asi nejstrašidelnější období v jinak poklidném životě supím. Kapucín, bratr Radek, tehdy naše společenství angažoval pro pomoc v kuchyni při česko-slovenském setkání, které alternovalo světovému v Sydney. Na Velehrad jsem přijel vnitřně úplně rozbitý, vyprahlý a tupý nejen co do intelektu, ale i co do všech ostatních životních funkcí. Pro službu v kuchyni jsem se stal poměrně záhy nadbytečným, tak jsem pomalu začal využívat možnosti setkání. Vyhmátl jsem několik vynikajících přednášek - např. o odpuštění od Komunity Blahoslavenství, čím dál víc času jsem trávil v kapli stálé adorace Největější svátosti. V ony dny jsem v Olomouci cca denně, příp. obden, chodil ke zpovědi k jezuitům, kde mě trpělivě zpovídal otec Pavel Bačo (tenkrát jsem ještě asi nebyl tak sebepřijatý jak dnes). Na Velehradě mě hnus nad sebou samým motivoval opět k této svátosti - alespoň pro tentokrát ulevím otci Pavlovi, a naslepo jsem si vytipoval jednu ze zpovědnic, kde nečekal nikdo menší než - otec Pavel Bačo.

    Velehrad nabídnul několik věcí, které mi hodně pomohly - mnohá svědectví, zejména paní, která z auta viděla v "přímém přenosu" smrt svých dětí při srážce jejich motocyklu s náklaďákem, celonoční adorace zakončená jitřní mší svatou, rozhovory s přáteli a ona zpověď u otce Pavla a mnohé další.

   Díl 4. další setkání

   Pro setkání v Madridu jsem vytáhnul ze šuplíku další pózérskou výmluvu, že ve 27-mi letech už su starý a nejsu tak úplně mládež. Další z příkladů typické suposlavovské troubelotie, která mě připravila o možnost zmoknout na kost s Benediktem XVI. Naštěstí jsem dostatečně sebepřijatý, takže mi tato vlastnost nepřekáží - v některých chvílích jsem za ni i rád, neb je to výborná prevence před získáním nějakého zodpovědného a náročného úkolu.

   Díl 5. - Žďár nad Sázavou

   Do Žďáru jsem se dostal díky práci v Radiu Proglas. Když Luděk Strašák dělal draft na "Studio Žďár", ihned jsem zareagoval a přihlásil se. Chtěl jsem ještě jednou zažít "Svatou Horu" a při terénní práci není věk překážkou. A bylo to moc fajn, sice práce dosti, často do noci a brzo ráno vstávat, nicméně s nahrávátkem se člověk setká s hodně zajímavými lidmi, maličko pronikne i k duším účastníků a vidí věci, které se zapíšou do srdce - např. v době stálé kritiky episkopátu je příjemné vidět Jiřího Paďoura sedět na trávě a diskutovat s diecézany, Františka Radkovského obědvat mimo oficiální místo s biskupy, ale mezi mladými a podobně. Nejvíc mě potěšil fakt, že kdykoliv jsem zašel do kostelíka s vystavenou Nejsvětější svátosti, vždy tam bylo větší než malé množství usebraných nadějí českého katolictví. A když jsem na ně jednoho čekal před kostelem s mikrofonem, málem jsem se z jejich odpovědí rozpustil jako vosk. Jedinou kaňkou bylo, že při všech mších svatých mi bezelstné mladé duše dávali znak pokoje se slovy: "Pokoj vám", čímž mi předčasně vyvolali krizi středního věku.

   Díl 6. - Olomouc

   Do svého rodiště se letos na setkání nedostanu, neb v čase, kdy mí vrstevníci již vodí děti do školy, šednou z placení hypoték, příp. jsou ustanovováni administrátory farností, já trávím vlivem suposlavovské troubelotie čas v noviciátě (normální lidé nastupují o 10 let dřív) a noviciát neumožňuje volný pohyb po republice. Naštěstí jsem dostatečně sebepřijatý a bla, bla, bla, však už to znáte. 

   A tak trávím své dny tak, že kupř. večeřícím spolubratřím zhasínám světlo se slovy: "šetřím na Panamu", a raduji se z prožitého a neskuhrám po neprožitém. Jinak článek není v žádném případě reklamou na letošní ani jiné setkání. Je to povzbuzení pro ty, kteří u sebe objeví troubelotii, aby věděli, že v tom nejsou sami a ža s přibývajícím časem už to bude jenom horší. Proto je dobré být sebepřijatí, aby s tím problém měli ti druzí a ne vy! 

   Díl 7. - a co dál?

    Jelikož jsem již asi doopravdy dospěl do vývojového stádia "plešatý strejda s narůstajícím pupkem", čekají mě příp. další setkání už asi vždy jen coby doprovod někoho nebo jako tzv. "naslouchající ucho" (kdyby jen věděli, co za troubelu, ač sebepřijatého, se skrývá pod hábitem, nikdy by se mu nesvěřili...), ale přijdou-li a bude-li ta možnost těším se. Do té doby musím bratřím zhasínat světla a vypínat teplou vodu, aby se našetřilo na tu Panamu.