Policie ČR - gang ve službách Božích

   Před pár dny jsem avizoval, že i v prostředí krajně nepříjemném a životu nepřejícím, lze se setkati s Pánem. Nyní přichází na řadu pokračování o lidech, jejichž povoláním je činit život strastiplnějším, avšak i oni mohou být posly Božími.

   Jistě nejsem sám, kdo má má tu zkušenost, kdy v horkém letním večeru (spíš noci) se vejde ochladit do kašny chráněné UNESCO a v pár vteřinách musí solit těžce vydobyté statky lidské, nebo kdy, ač je město dobře osvětleno a cestu k domovu zná, musí zcela absurdně vysvětlovat absenci světel na kole. Naopak řeší-li sám nějakou ošemetnou situaci, najednou kde nikdo tu nikdo. Ano, řeč bude o Policii ČR - té, která mě stála mnoho nervů i peněz, ale kterou mám rád, neb mi zase o něco přiblížila laskavost našeho Pána. 

   To bylo tak: Pracoval jsem donedávna v Severních Čechách a jednoho dne jsem pojal úmysl po práci jet na víkend na svůj milovaný Vesmír. Časově to vycházelo, že bych mohl stihnout tamní večerní mši svatou. Avšak za obcí s názvem Mladá Boleslav jsem zazmatkoval, počal asi hodinu bloudit, přičemž mi z úst vycházela slova, která rozhodně ve slovníku mladého gentlemana nenajdete. Když jsem cestu správnou našel, narazil jsem tempo úměrné hladině stresu a v duchu si to obhájil spěchem na bohoslužbu.

   Když jsem ale do jedné ze vsí vletěl rychlostí cca 140 km/hod, přišlo mi to už moc, počal jsem zpomalovat a zpomalovat, až mě nakonec úplně zastavilo mávnutí příslušníka organizace, o které v tomto článku jde. Od samého počátku jednali velmi slušně, ani jim nevadilo, když jsem musel volat tátovi, kde se vlastně v autě nachází techničák... Radar mě stihl naměřit v bodě, kdy už jsem jel "pouze" 70 km/hod. Už, už jsem byl tedy připravený na ztrátu řidičského oprávnění, v lepším případě na pokutu, která mě na několik týdnů uvrhne vstříc životu asketickému. Namísto toho padla slova, která mě srazila do kolen: "Nebudete se prosím moc zlobit, když nám zaplatíte 300,- kč? Víte, 70-ku už bohužel nemůžeme řešit domluvou." Vůbec mi to nevadilo, byl jsem úplně v šoku z lidskosti a patrně maximálního možného milosrdenství. Na cestu mě ještě velmi jemně požádali, abych se v další jízdě držel přiměřené rychlosti, nejen skrz bezpečnost, ale taky skrz jiné hlídky, daleko ostřejší. Ve zbytku cesty mi bylo, jako by mi tím Pán řekl: "Michale, kvůli mě se opravdu nemusíš takto hnát..."

   Na Vesmír jsem dojel pozdě, ale šťastný a Eucharistii mi podal otec Tomáš mimo mši svatou.

   Druhá příhoda se váže k loňskému jaru, kdy jsem v rodné Olomouci navštívil zápas play off, v kterém naši Kohouti těsně podlehli týmu Plzně 1:8, a po jehož skončení (cca 21 hod) jsem absolvoval cestu na sever vstříc dalšímu pracovnímu týdnu. A nedaleko krásného poutního městečka Jablonného v Podještědí jsem ve zpětném zrcátku opět zazřel rozblikavší se maják a uslyšel rozezněvší se houkačky. Byl jsem opět stopnut příslušníky PČR. Tentokrát vliv únavy, dlouhé cesty, pozdní hodiny a zklamání z výsledku hráčů ledních způsobily, že trajektorie vozidla mnou řízeného nebyla úplně standartní.

   Policisté se ptali co a jak, když zvěděli, že jedu přes celou republiku z hokeje, začali si povídat právě o tomto sportu, ptali kde pracuji a proč tak daleko atd., a nakonec mi nedali ani dýchnout a propustili mě bez běžné kontroly, abych dojel, dokud jsem ještě čilý a nezmrznul tam. Opět mi nastavili svoji dobrou tvář a dali facku mým předsudkům vůči této organizaci.

   Díky těmto zkušenostem už vím, že i policisté mají lidskou tvář, že jejich služby nevyužívá jen stát, ale i dobrý Bůh a tak nějak se pomaličku stali jednou ze skupin, na níž se snažím občas vzpomenout ve svých modlitbách. A v autě, pokud není nutno jinak, tak se snažím ve jménu lásky k bližním zaujmout pozici spolujezdce.