Liturgický gurmán aneb jak to všechno začalo

   Po zralé úvaze, rozhodl jsem se seznámit vás s prvopočátky svého života křesťanského. Nečekejte mystiku, nečekejte výjimečnost, obrňte se proti pohoršení.

   V době, kdy jsem již zdárně překonal šestý rok života a směle se vydal na křížovou cestu povinné školní docházky, jali se mí rodiče přihlásit mě do skautského oddílu, neb doma již vyřvávaly 2 maličké dcerky (později přibyly další 2) a bylo třeba pro větší klid alespoň na 1 den v týdnu vždy svěřit nejstaršího z klidobořičů do péče jiným lidem. Psal se rok 1990, skauting byl po letech mlčení a undergroundu opět cool, in a mega-hipster retro, takže bylo rozhodnuto. Avšak po několika málo schůzkách byl jsem coby naprosto nezvladatelný vrácen zpět a tento výchovný proud se neosvědčil. Ovšem za několik týdnů, při projížďce s kočárkem s jednou z následovnic rodu, natrefila matička má při čtení nástěnky hejčínského kostela na inzerát křesťanského oddílu skautů, vyzývající k přijetí nových chlapců. Započal pokus č.2.

   Tento oddíl již onen nadlidský úkol, v podobě zkrocení divokého Michálka, patrně zvládal s daleko větší nonšalancí, trpělivostí a dočasnými úspěchy, neb tentokrát exodus divého dítěte nenastal. Nastal však letní tábor a na něm úplně nová životní situace. V neděli se šlo do kostela. Povinně. Jediné co si z těchto mší pamatuji, bylo jasné vědomí sociální nerovnosti, kdy jsem se zuřivě dožadoval možnosti jít taky "ochutnat" "to", pro co si mohli jít všichni ostatní. Když to nešlo ani na první, ani na druhé ze mší, zoufale jsem se zeptal vedoucího, co můžu udělat, abych taky mohl "ochutnat"? Odpověď byla prostá, nechat se pokřtít a jít k prvnímu svatému přijímání. Tomu musela ovšem předcházet výuka náboženství.

   A tak jsem ze svého prvního tábora přijel domů s tím, že musím začít chodit do náboženství a v neděli do kostela, protože tam chodí i kluci ze skautu! Rodiče jsouc tolerantní, a ve víře, že snad i tento krok jim pomůže zmírnit bolesti spojené s výchovou živlu tak strašlivého, jakým jest plod jejich lásky, povolili. I stalo, že dokonce i křehká slečna katechetka měla více trpělivosti, než oni zdatní skauti z prvního oddílu a tak jsem o svátku sv. Antoníčka, 13. června léta Páně 1993, byl pokřtěn a posílil řady církve Římskokatolické. O rok na to se mi již splnil můj sen, totiž zakusit "to ono", v čemž mi byl již představen Pán Ježíš. Po chuťové stránce ty 2 roky čekání za to rozhodně nestály, nicméně skrze lásku k jídlu a touhu po nových zážitcích ze světa gastronomie jsem se stal křesťanem, a vytrval v této víře až do dnešních dní.

   Asi největší krize přišla v 18-tém roce života, paradoxně během příprav na biřmování, kdy punkový styl života, spojený s aktivní i pasivní tvorbou této muziky, konzumováním tekutin určených osobám dospělým a kouřem vycházejícím z úst za pomoci tabákových i "veselých" produktů, diktoval životu směr vedoucí střemhlav propasti bezedné. Jest symbolické, že již pár dní po přijetí svátosti biřmování jsem si na jednom punkovém koncertě, při tanci zvaném pogo, vymlel chrupavku a čéška v koleni změnila polohu, díky čemuž jsem první prázdninové dny trávil v nemocnici a po té doma na posteli poslouchaje Radio Proglas (tehdy ještě netuše, že tento mediální gigant se na dobu sice krátkou, zato však intenzivní, velmi zblízka zapíše do mého bohatého životopisu).

   Nu, žádné mystické zážitky ani hluboké meditace, ale prostá láska k potravinám přivedly mě ve věku předtelecím do náruče křesťanské. Jsem za to dnes nesmírně rád a vděčen, že cesta pokračuje a děkuji za modlitby i povzbudivá slova všem, kteří mě na ní provázejí. Kéž by koncem této pouti byl veliký raut v Království nebeském.