chci chtít, toužím toužit

   Jedna jediná teorie stačila a vše postavené se zbouralo a vše zbourané začalo skládat a padla facka (obrazně míněno) na sále atp. Onu teorii vyřknul jeden můj dobrý kamarád (skrz dementní slovník současníkův a ze strachu před předsudky nemohu užíti slova přítel), totiž, že víra není kvalitou, která se k našemu životu nějak přidá a jej obohatí, ale je to naopak sám život, který v tom, jak ho žijeme, jak jednáme, jak se projevujeme v nepředvídatelných situacích atp., jest nám zrcadlem nakolik je v něm víra přítomná. Znamená to tedy, že moje skutky, mluva, uvažování etc. prostě s vírou buď korespondují, a je z nich patrná přítomnost Boží, nebo nikoliv.

   A už to jelo - v myšlenkách často vídám suposlávka coby Jardu Jágra či Káju Gotta ve světlech reflektorů, za bouřlivých potlesků, aplausů, vyvolávání apod., při řízení své luxusní 19-dveřové limuzíny ostatní řidiče oslovuji nikoliv jako Bohem chtěné své spolubratry a bližní, ale označuji je termíny v lidové mluvě užívané k popisu orgánů činných při vylučování a rozmnožování. Když poté jednoho dne na milovaném Vesmíru hostoval muž, který se nad těmi, kdo chtěli, modlil za uzdravení, v duchu mi tála otázka, co to je z šaškec, a v neposlední řadě jsem nedávno při návštěvě jistého kláštera měl dost času na to, pobýt před svatostánkem a ty výmluvy bych vám přál slyšet (bude hokej, su unavený, musím něco udělat a bla, bla, bla...).

   Takže viděno optikou oné teorie, středem mého života není Bůh, ale sám já. Druzí lidé nejsou pro mě bližními, ale překážkami v pro mě pohodlné a klidné jízdě. Takže modlitba před cestou, má-li být pravdivá, nebyla: "Řiď Bože mé jednání a ukazuj mi, jak jet, abych konal Tvou vůli a prokazoval milosrdenství.", nýbrž by mohla znít: "Tak Bože, teď si pojedu jak prase a Ty se starej, aby se mi nic nestalo a žádný blb mi nekazil mé plány." Dále pak Bůh samozřejmě nemůže jednat a vyslýchat modlitbu, na to jsou určeny úřední hodiny (mše, breviář, adorace...) a schválené postupy, plus iniciátorem byl někdo, kdo nejsem já a čas s Tebou Bože, v tichu, mimo obdivný pohled druhých prostě nechci.

   Docela kruté zjištění. Z mého života tak nakonec vyplynulo, že vlastně věřící nejsem. Sice úřední hodiny dodržuju, ale do zbylých částí dne či života má Hospodin vstup zakázán. Při setkání s děvčaty a jejich milých slovech se ve mě bouchají ohňostroje a začínají techno party, zatímco při četbě či slyšení evangelia se neděje nic, naopak letmý pohled na hodinky vysílá dotaz, kdy už to konečně skončí. Stejně tak bez viditelného efektu či chvění v srdci létají a naprázdno bouchají slova žalmů v breviáři. Ze života není patrná žádná stopa po Bohu a jeho přítomnosti. Duchovní život je podobný těm, kteří se rádi vystavují na veřejnosti, modlí se na nárožích, ale srdce je od Boha daleko. A invokaci proměň naše srdce, podle Srdce svého (s dodatkem P: Benedikta Holoty: "A dej abych chtěl jeho proměnu) raději přeskakuji, neb jakákoliv změna a vybočení z našláplých stereotypů je nepohodlné, bolí a kdoví, co by pak ještě následovalo.

   A tak nyní asi už tuším, proč jsem ani jednou nevytrval v klášteře a při modlitbě teď nemám odvahu říkat: "chci být s Tebou Bože", ale "chci chtít být s Tebou, toužím toužit po Tobě, chci chtít Tě hledat..."

   Tento článek budiž jen razítkem tomu, že namísto, abych se nyní oddával modlitbě či duchovní četbě, píšu tento blábol, abych si zajistil lajky, zvedl si čtenost atp. Ach, jak smutné.