Mertonův projekt poustevny, aneb k Roku zasvěceného života, volume V.

    Dnes nabízím lehce zajímavější téma. Poustevnictví je poněkud pozapomenutým fenoménem duchovního života a vzhledem k Roku života zasvěceného stojí za to si jej připomenout. Provede nás trapistický mnich Thomas Merton. Dámy a pánové, příjemné počtení.           

MERTONŮV PROJEKT POUSTEVNY

   Specifickým způsobem života zasvěceného Bohu je poustevnictví. Svatý Benedikt ve své řeholi mluví o životu v samotě jako vyšším stupni mnišského povolání, které se dostane mnichovi až poté, co se osvědčí životem ve společenství.Nicméně pro trapisty, jejichž členem Thomas Merton byl, je poustevnický život v zásadě nemožný. Proto vize poustevny u mnicha, který žije v řádu víceméně založeném na společném životě, minimálně překvapí.

   Celý křesťanský život, včetně toho mnišského, prošel v dějinách mnoha změnami, nicméně to podstatné se vždy zachovalo. Stejně tak prochází určitým vývojem i život poustevnický. I proto může být zajímavé, jak jej do kontextu současného života Merton zasadil. V duchu svatého Benedikta jej i Merton považuje za korunu mnišského života. Proto i on jej zasazuje jako určitou součást života mnichů žijících v komunitách, aby měli možnost po nějaké době buď na určitý čas nebo do konce života prožít dokonalejší samotu a ticho.

   Možnost odejít do poustevny by se v rámci klášterního společenství neměla udělovat samovolně. Rozhodovat by se neměl pouze mnich sám, ale měli by to spolu s ním zvážit i ti, kteří jej dobře znají a před Bohem se za něj zaručují, tedy jeho opat a duchovní učitel.

   Mertonova idea poustevny vychází z prostředí jeho kláštera ve Spojených státech. Jako optimální prostor pro její zřízení popisuje zalesněné opuštěné údolí několik mil jižně od svého opatství. Takovýto prostor se jistě nenaskytne všem klášterům, ačkoliv právě cisterciáci je stavěli na opuštěných a odlehlých místech. 

   Aby mělo možnost života v samotě více mnichů, navrhuje Merton v onom výše zmíněném údolí postavit na začátku území pro poustevníky tzv. Sketu. Tou se myslí centrální budova, která by byla bránou k poustevnám. Ty by stály rozmístěny po kraji za Sketou. Sketa by se skládala z rezidence pro dvě až tři osoby zajišťující materiální chod území, byla by zde kuchyňka, sklad, refektář, kaple a několik pokojů pro mnichy. Merton zde počítal i s možností telefonu, kterým by se zajistilo spojení s mateřským klášterem. Byly by zde sprchy a malá nemocnice. Zde by se poustevníkům dostalo určitého zázemí, zároveň by se zde mohli připravit ti, kteří se na život v samotě teprve chystají. Na některé modlitby během dne by se zde poustevníci scházeli. Jednalo by se o mši svatou spojenou s ranními chválami, sexta a nešpory. Zbylé modlitby by se modlili každý zvlášť ve své cele. V tomto bodě můžeme pozorovat jistou paralelu s životem kartuziánů, kteří se scházejí pouze ke mši svaté, nešporám a nočnímu oficiu. Dále by se setkávali pouze o velkých svátcích k slavení mše svaté a Agape, na kterém by si vyměnili zkušenosti a vzájemně se podpořili.

   Jak bylo řečeno, cely by se nacházely každá zvlášť po údolí. Na úvod Merton navrhuje postavit čtyři tyto cely a pokud by se během desíti let praxe života v samotě klášteru vyplatila, navrhuje postavit další. Každá z cel by byla tvořena dvěma místnostmi, výklenkem pro spaní a malou oratoří. V pokoji pro spaní by byla zároveň malá kuchyňka a pracovna, v oratoři by byl i oltář, na kterém by mnich, pokud by se jednalo o kněze, mohl sloužit mši svatou. Každá z pousteven by měla mít pěkný výhled do kraje a kvalitní přístup světla.

   Zajištěno by zde mělo být elektrické osvětlení, ale nikoliv už telefon a tekoucí voda. Celkově by elektřina na cele měla být zejména pro ohřívání vody a vaření. Merton popisuje i drobné detaily. Povolena podle něj může být i malá lednička. Sprchovat by se poustevníci měli chodit do Skety. V údolí může být vybudován i rybník, v němž se poustevník může koupat, pokud je mu to bližší než chození do Skety. Každý poustevník může mít zahrádku a pěstovat zeleninu nebo se starat o ovocné stromy. Poustevny by od sebe měly být vzdáleny čtvrt míle a neměly by být snadno dosažitelné. Auta by se neměla dostat dál než ke Sketě a celé území vyhrazené poustevnám by mělo být obehnáno ploty.

   Jak již bylo řečeno, v mnohém Mertonova idea připomíná kartuziány. Může se jednat o určitou spřízněnost, kterou prožíval zejména v počátcích svého povolání. Sám o tom píše: „Vždycky jsem se cítil nejvíce přitahován životem v naprosté samotě. A tato přitažlivost mě pravděpodobně již nikdy zcela neopustí. Během prvních let v Gethsemani jsem často přemýšlel, zda tato přitažlivost nebyla tím pravým povoláním do nějakého jiného řádu.“ Rozdílem může být fakt, že pro to, aby podle Mertona mohl mnich odejít na poustevnu, měl by být minimálně pět let věčným profesem a jak jsme řekli, měl by mít schválení svého duchovního otce. Nezbytná je také zkušební doba jednoho roku na Sketě. Po dalším roce, stráveném v cele potom se souhlasem představeného poustevníků a jich samých může složit slib stability na cele. Tyto sliby by po zralém uvážení mohl každé dva roky obnovovat. Až po nějaké době by je mohl složit do konce života.

   Obyvatelé cel se mají pohybovat jen po území svěřeném poustevníkům. V něm by měli mít možnost chodit rozjímat do přírody. Do Skety by měli zavítat pouze když něco potřebují, vykonat hygienu, v případě nemoci, nebo pokud je to nutné, tak se telefonem spojit s opatem nebo duchovním otcem. Poustevníci by na celách měli žít pokud možno v naprosté samotě a mezi sebou by se neměli vůbec navštěvovat. Setkat by se měli pouze ve Sketě ke společným modlitbám. Pokud ve Sketě mnich tráví více času než na své cele, měl by své povolání k poustevnictví zvážit a dojde-li k závěru, že pro život v samotě není povolaný, měl by se vrátit do kláštera.

   Co se týče jídla měl Merton v plánu, že by ve Sketě by se mnichům dostalo jednoho teplého jídla na den a pro snídani a večeři by si odtud do svých cel mohli odnést zeleninu, pečivo a další potřebné věci. Podle mnišské tradice nejedí mniši maso, což by zůstalo zachováno i zde. Pouze nemocným nebo těm, kdo by si to moc přáli, by se dostalo ryb a vajíček. Oficium by se modlili přibližně ve stejném čase jako mniši v jejich mateřském klášteře. Merton opět zachází až do detailu, když doporučuje, aby každá poustevna měla zvon, na němž by si mnich – kněz mohl ohlásit svoji soukromou mši svatou. Stejně tak by si na něj každý z poustevníků zvonil Anděl Páně. Každý z poustevníků by měl být schopný si obstarat veškerou práci na své cele. Pro udržení si ticha a dostatečného prostoru pro modlitbu Merton poustevníkům nedoporučuje starat se o dobytek a jiná domácí zvířata. Společně pak mohou vykonávat některé těžké manuální práce, například svážení a zpracování dřeva. 

   Nikomu zvenčí by nemělo být dovoleno vstupovat do území, v němž by se poustevny nacházely, pouze se speciálním svolením opata a představeného poustevníků. Jedenkrát do roka by potom mnich směl na Sketě přijmout návštěvu své rodiny. Poustevník by měl být připraven takto v ústraní strávit celý zbytek svého mnišského života a ve své cele i zemřít. Kněží žijící na poustevně by měli zpovídat pouze své spolubratry poustevníky. Mnichy z kláštera či jiné příchozí už nikoliv. Omezený přístup by mniši měli mít i k poště. O adventu a postu před Velikonocemi nesmí vůbec  psát dopisy ani na ně odpovídat. Pokud mnich nechce dopisy přijímat vůbec, měl by tuto možnost po domluvě s duchovním otcem získat.                                                                                                      

   Pro duchovní potřeby pousteven by měl být jeden z mnichů určen představeným poustevníků a jeden duchovním otcem. Obě funkce může zastávat jeden člověk. Jednou za čas, není třeba pravidelných intervalů, by mniši měli strávit čas na duchovním cvičení. Navštívit mnichy by také mohl někdo z teologicky vzdělaných bratří v klášteře a udělat poustevníkům přednášku. Bez speciálního pozvání může přijít i opat z kláštera. 

   Sám Merton získal v roce 1965 povolení vzdát se svého úřadu novicmistra a odejít do své poustevny. Odtud chodil na noční modlitby do opatství, jinak zde žil sám.