Mertonovo pojetí mnišství aneb k Roku zasvěceného života, volume IV.

   Tož čtvrtý díl řeholní prudérie ku přečtení zde. Doporučuju spíš mnišství zažít než o něm číst kecy toho, který sám nevytrval, ale nechávám to na vaší ctěné svobodě.  

                 MERTONOVO POJETÍ MNIŠSTVÍ

   Zabýváme-li se smyslem mnišského života podle Thomase Mertona je bezesporu důležitým krokem si představit jeho osobní pojetí tohoto fenoménu života církve. Mnišský život má spoustu podob od naprosto poustevnického způsobu života, přes polopoustevnické řády, jakými jsou např. kartuziáni nebo kamaldulové, až po mnišské řády komunitního typu, které se mezi sebou ovšem také v mnohém liší. Merton se ve svých knihách nejvíc zaměřuje na život v komunitě trapistů opatství Gethsemani, jehož byl členem.

   Průměrný trapistický klášter je tichý, umístěný většinou stranou všech cest někde ve Francii, obsazený komunitou několika mnichů, kteří vedou mlčenlivý energický život soustředěný zcela na Boha. Je to život modlitby a pokání, liturgie, studia a manuální práce. U mnichů se nepředpokládá působení v podobě vnějších bohoslužebných úřadů, kázání, učení a podobně. Jediná učitelská činnost jimi uskutečňovaná je omezena na hodiny teologie a filosofie dávané mladým mnichům nebo scholastikům připravujícím se na kněžství. Řád dne se skládá z chórové modlitby v kostele, několika hodin fyzické práce na klášterních polích nebo uvnitř klauzury. Zbylý čas mniši věnují čtením, meditaci nebo osobní modlitbě. Předpokládá se, že celý den a veškerá činnost se stanou prodlouženou modlitbou. Ideální kontemplativní život tak v sobě zahrnuje modlitbu i práci. Opravdu kontemplativní člověk si umí najít volno i uprostřed práce, takže nakonec pracuje v takovém duchu odpoutanosti a soustředění, že i jeho práce je modlitbou. Modlitba i práce se navzájem vyvažují. Důležitá je pro mnichy i starodávná tradice mnišského života. Člověk se nemůže stát mnichem v nejplnějším slova smyslu, není-li jeho duše naladěna na proměňující a život dávající účinek mnišské tradice. Mnich by měl být schopen se vždy vrátit do samoty jako na místo, které nikdy nikomu nepopsal, nikomu jej neukázal, jako na místo, jehož ticho se stalo jakoby matkou vnitřního života, známé pouze Bohu a nikomu jinému.

    Merton nepovažuje kontemplativní život za nějak zvlášť namáhavý. Podle něj stačí pouze určitá dávka velkodušnosti nutná k zápasu o svatost. Sám na počátku svého monastického života bojoval s pokušením odejít do přísnějšího řádu. Proto mezi řády nakonec nečiní velká rozlišení a za podstatné v mnišském povolání považuje právě to, jedná-li se opravdu o povolání ze strany Boha. „K čemu je, když máte nějaké jiné povolání, které je lepší samo o sobě, ale není vaše.“ Ztotožňuje se tedy se slovy někdejšího generálního opata trapistů, Doma Dominiqua, o tom, že cesta vedoucí k přijetí kontemplace, je prostý život podle řehole v jeho jednoduchosti a bez povyku. Tuto jednoduchost dokonce nadřazuje veškerým formám mnišské askeze. Úlohou trapisty je žít život k jeho naplnění v dokonalosti. Tajemství tohoto je naprosté sebedarování se Bohu.

    Když mnich učiní toto odevzdání se, s tím že si je vědom toho, co to obnáší a uvědomuje si, že jej toto odevzdání v žádném případě nezbaví pochybností a zápasů moderního člověka. Nicméně věří, že má všechny prostředky k zvládnutí těchto zápasů a že dokáže dát svému životu smysl, který nebude důležitý nejen pro něj, ale pro kohokoliv ve světě. Takovýto postoj by měl vyrůstat z jeho hluboké víry.

    Vztah mnichů ke světů není úplné zřeknutí se, jak by se mohlo zdát, ale naopak hluboký zájem o události za zdmi kolem kláštera. Samo zasvěcení se životu uvnitř kláštera přináší nespočet milosti pro ty, kteří žijí ve světě. Merton například vzpomíná na dva devatenáctileté chlapce, kteří byli popraveni na elektrickém křesle a na člověka zavřeného na doživotí ve věznici, za které se mniši v den výkonu jejich trestu modlili. Mniši ztrácejí své životy za svět, za lidi, které neznají a kteří nikdy nepoznají je. Být mnichem neznamená žít izolovaně a starat se pouze o duchovní rozvoj vlastní duše, nýbrž mít starost o spásu a štěstí všech lidí. Vstoupit do kláštera neznamená žít na Měsíci. Mnišské povolání se nedává za zásluhy, ale jedná se především o projev mimořádné lásky Kristovy a člověk, který zůstane tomuto svému povolání věrný, nejenže zachrání svou duši, ale i nesčetně duší jiných. Podle této teorie získají mniši, skrytí v anonymitě svého chóru, pro svoji zemi to, co nikdy nemůže získat žádná armáda, kongres ani prezident, totiž milost, ochranu a přátelství Boží. „Mnich si musí uvědomit, že jeho modlitby a požehnání, které vychází z existence kláštera, svět posvěcuje a přivádí jej blíž k Bohu.“

    Žádný trapistický klášter toho nemůže mnoho vykonat v materiální oblasti. Proto se jeho hlavní dílo nachází v oblasti duchovní. Jsou to právě Bohu zasvěcení mužové uvnitř klášterů, kteří se modlí za svět a za všechny, kteří nevědí, jak se modlit. Existuje-li podle Mertona ještě alespoň trochu štěstí a duchovní radosti, jež zmírňují zoufalství naší doby, a dokáží-li lidé v chaosu současného světa objevit přeci jen nějaký konečný smysl, pak je to zásluhou Boží milosti, která byla získána něčí modlitbou. A kdo jiný by se za tyto hodnoty měl modlit, když ne právě mniši. Mnich se noří hluboko do srdce světa, jehož částí stále je, aby pozorněji naslouchal nejnaléhavějším a přehlíženým hlasům jeho nejhlubšího nitra. Mnich prožívá na vlastním těle temnosti světa a proměňuje je v naději. Při popisu života prvních cisterciáků Merton uvádí, že jejich modlitby poznamenaly duchovní dějiny doby, v níž žili tichým, nenápadným způsobem, který lze jen těžko hmatatelně poznat či vyčíst, přesto je jejich úloha neocenitelná.

    Kontemplativní život sám o sobě však znamená pro Mertona daleko víc. Jeho podstatou je sama kontemplace, jinými slovy dosažení Boha skrze poznání a lásku. Mniši sami nežijí jen z nadějí na budoucí štěstí, ani se úzkostlivě neujišťují, zda má někdo nějaký užitek z jejich oběti. Kontemplace představuje zároveň dokonalou lásku k Bohu a dokonalé křesťanské milosrdenství.  „Mnišské povolání je specifickým asketickým charismatem, nikoliv jakousi speciální prací uvnitř církve či pro církev.“ Tím, co nejopravdověji dělá mnicha mnichem, je jeho neodvolatelný rozchod se světem a vším v něm, aby hledal Boha v samotě. Síla a zdraví monastické rodiny se tedy neprojevuje svojí prosperitou, počtem členů či velikostí budov, nýbrž vnitřní jednotou, pevností a soudržností. Mnich má být člověkem vzorným, ale zároveň přirozeným, bez masky a iluze, otevřeným pro Boha a pro jiné lidi, bez falešných jistot. „Kontemplativní člověk není anděl nedotčený lidskými boji a vášněmi, nýbrž člověk, který usiluje o plný křesťanský život.“ Zároveň je důležité si uvědomit, že ohniskem mnišského života je Kristus. On je jeho pramenem i koncem. On je pro mnicha cestou stejně jako jejím vyústěním. Mnišské řehole, asketické praktiky i modlitba musí být vždy integrovány do této vyšší skutečnosti.

    Klášter je školou, v níž se učí, jak být šťastným. Mniši ze světa odcházejí právě proto, aby byli šťastní, nalezli svobodu a zbavili se břemen světských ambicí. Po této svobodě touží proto, že je vede ke spojení s Bohem v kontemplaci. A té se učí právě životem v klášteře. To, co se zde učí, je láska. Mnich zde uzdravuje svoji přirozenost zkaženou hříchem, ale stvořenou k Boží podobě. Smysl celého kontemplativního života tak spočívá v poznání toho, kdo jsme my a kdo je Bůh. K tomu slouží celá řada drobných pravidel, předpisů, postů, úkonů pokání, pokořování a usilování. Cílem je pochopení Boží nekonečné dobroty a lásky. Nejlepším klášterem ovšem nemusí být ten s nejpřísnější řeholí, nejčastějším postem, nejuzavřenější klauzurou či nejdelšími modlitbami. Řeholní společenství bychom měli hodnotit podle cílů, k nimž směřuje, a podle prostředků, jimiž je chce dosáhnout. To znamená, že nejlepším řádem je takový, který nejlépe zachovává to, pro co byl ustanoven.

    „Mnich nikdy nesmí hledat moudrost mimo své povolání. Činí-li to, moudrost nikdy nenajde, neboť pro něho se skrývá v jeho povolání. Moudrost je život mnicha v klášteře. Prožíváním svého života nachází mnich Boha, ne však když k němu přidává sám něco, co do něj Bůh nevložil. Vždyť Bůh sám je moudrost žijící v nás, jež se nám zjevuje. Život se nám zjevuje pouze potud, pokud jej žijeme. Mnišský život je naplněn Božím milosrdenstvím. Vše, co mnich koná, je vůle Boží a přikazuje se to k Boží slávě. Vykonáváním Boží vůle přijímáme Boží milosrdenství, poněvadž pouze dar milosrdenství nám umožňuje konat Jeho vůli s čistým nadpřirozeným úmyslem.“ Mnich by měl rozumět motivům, které jej přivedly do kláštera a čas od času by si je měl připomínat v rámci svého růstu v povolání, kterého se mu dostalo. Obranné a apologetické argumentování není v souladu s mnišským životem. Mnich není mnichem pokud se zoufale snaží za každou cenu obhájit před světem své povolání. Daleko spíš by měl sám, takový jaký je, žít život jaký má a nehledat v něm nic příliš zvláštního.

    Mnišský život není sám o sobě nijak zvláštní či dramatický. Jedná se o prostý, jednoduchý život v duchu evangelia poskládaný z všedních pravidelných událostí doplněných některými slavnostními, které v mnichově všedním bytí představují velké události: jeho skládání slibů, povzbuzení do řádu, týdenní střídání v kněžské službě, práce v klášteře, posty a slavnosti, roční doby, změny v tvářnosti klášterní komunity, prostý běh času... Není toho o mnoho více, co může mnich napsat o svém vnějším životě. Obyčejně nikdo ani nepomyslí, že by vůbec stálo zato o něm psát. Mnohem důležitější jsou události, které se uskutečňují v hloubce mnichovy duše. Ty obyčejně drží krok s vnějšími událostmi toho či onoho druhu. Jdou ruku v ruce s velkými svátostnými událostmi v životě, ale zároveň se vyvíjejí svobodně, takže mohou, ale nemusí, klidně splývat s tichým proudem svátků a ročních cyklů. Celý život mnicha tak spočívá ve snaze zbavit se sobectví a vnitřního neklidu a otevřít se Duchu svatému. Nechat se proměnit Bohem, aniž by sám plně chápal, co se v něm děje. Mnich byl zasazen v zahradě Páně a smyslem jeho existence je dosažení světla pravdy, vod milostí 

a upevnění svých kořenů v Hospodinu. Tímto smyslem, má-li se vyjádřit jedním slovem, je zkrátka sám Bůh. „Mnišský život hoří neviditelným Bohem jako lampa před svatostánkem. Knot lampy je víra, plamen blíženská láska a olej, kterým je plamen živen, je sebeobětování.

    Při zkoumání dalšího rysu, který Merton mnišství přisuzuje, zamrazí v zádech.

    „Řeholní řád je tělo, či spíše ucelený organismus, který náleží k mystickému Tělu Kristovu. Je to církev v menším měřítku. Život řádu napodobuje život celého mystického Těla a funguje podle stejných zákonitostí. I o řádu platí to, co o stromu plném mízy a síly k životu, že totiž pokud je odříznuta jedna větev, vyrazí na jejím místě jiná. A Prozřetelnost určila, že tento bujný, rozvíjející se výhonek ve vyprahlém pohoří Wasatch nahradí ratolest, která byla od kmene brutálně odťata v jiné části světa.“

    Následuje barvitý popis toho, jak vzácně se v jeden den setkalo založení nové fundace trapistů v Utahu spolu s krvavým koncem kláštera Panny Marie Utěšitelky v Číně. To, co komunisté zničili v Číně vzácně přineslo plody na opačném konci světa. Pro Mertona se zde jedná o největší chloubu mnichů. Být zmenšen nespravedlivou a tupou světskou mocí znamená Boží triumf nad ďáblem skrze mnišskou bezvýznamnost. Ačkoliv tedy jednotlivé kláštery Trapistů spolu nejsou v přílišném a častém kontaktu, takovéto „mystické“ spojení  a příbuznost jsou skutečností. Dnes již není tajemstvím, že francouzské opatství Sept-Fons má v Číně tajný dceřinný klášter a o povolání z této veliké země není nouze.