zážitky hanáckého konópka

Thomas Merton - mnich a jeho spiritualita, aneb k Roku zasvěceného života, volume III.

21. 4. 2015 18:20
Rubrika: Nezařazené

  Dnes si drazí milí vyzkouším vaši trpělivost a vytrvalost a dám vám zatím ke skousnutí historicky nejdelší a nejnudnější článek ku přečtení. Kdo to dokáže dočíst až do konce, má můj respekt - což se mu bude jistě v životě hodit!  

                 THOMAS MERTON JAKO MNICH A JEHO SPIRITUALITA

 

   Chceme-li vstoupit do prostoru Mertonových úvah o mnišství a jeho smyslu, je bezesporu navýsost důležité si představit jeho jako mnicha a nastínit zde několik rysů jeho spirituality. Vždyť co jiného než právě duchovní život a spiritualita je kořenem, na kterém stojí mnišské povolání a jeho pojetí.

    Mertonova spiritualita zákonitě vyrůstá z prostředí, ve kterém žil, tedy z tradice cisterciáků přísné trapistické observance a specifické spirituality kláštera Gethsemani. Z tohoto podhoubí tak nakonec vyrostla jeho osobní svébytná spiritualita. Mnichem se stal v prosinci roku 1941, kdy vstoupil k trapistům v Kentuckém klášteře Gethsemani.

    Spiritualita trapistů by měla být postavena především na rozjímání Písma svatého a spojení slova Božího s vlastním životem. Nejinak je tomu u Thomase Mertona, když sám sebe přirovnává k proroku Jonášovi a mnichy k prorokům jako takovým. „Mnich se vždy může oprávněně a významně přirovnávat k proroku, protože mniši jsou dědicové proroků. Prorok je člověk, jehož celý život je živoucím svědectvím o prozřetelné Boží činnosti ve světě. Každý prorok je znamením a svědectvím Krista. Každý mnich, ve kterém žije Kristus a na kterém se proto všechna proroctví vyplní, je svědectvím a znamením království Božího. Právě naše chyby jsou výmluvné více, než víme.“ Mniši tedy svým životem ukazují nesmírné bohatství Božího milosrdenství a lásky, když  lidé mohou pozorovat jak právě je, nedokonalé 

a chybující, si Bůh vyhlédl pro tak vznešené povolání. „Celé monastické zasvěcení odvozuje svou teologickou hodnotu nikoliv ze subjektivní dispozice mnicha samotného, nýbrž ze skutečnosti jeho objektivního včlenění do tajemství Kristova.“ Duch svatý někdy vytváří ta nejlepší povolání z nejméně vhodných kandidátů. „Nejjistější znamení, že jsme duchovně pochopili Boží lásku k nám, je ocenění naší vlastní chudoby ve světle Jeho nekonečného milosrdenství.“ Merton v jednom svém díle přidává tuto modlitbu: „Učiň, ať důvěřuji Tvému milosrdenství, ne sobě. Ať důvěřuji Tvé lásce, ne zdraví nebo síle nebo schopnostem či jenom lidským možnostem. Důvěřuji-li Tobě, vše ostatní se mi stane silou, zdravím, oporou. Vše mě povede k Tobě. Nedůvěřuji-li Tobě, všechno se mi stává záhubou.

    Samotné toto povolání ještě mnichy nedělá lepšími nebo dokonalejšími. Merton vyznává, že se po věčných slibech nestal lepším mnichem, než jakým byl předtím. Za důležité i tak považuje přemýšlení o řeholních ideálech, protože nemůžete začít něco dělat, aniž byste měli alespoň nějakou představu o tom, co se máte pokusit dělat.

    Je dobré znát svoje nedostatky, jako i ideály, ke kterým mnich má směřovat, a pokusit se je i s onou nedokonalostí ve svém životě realizovat. Skrze vědomí vlastní nedokonalosti se mnich připravuje na oddání se Bohu, který jediný je zcela dokonalý a dává všemu skutečnou hodnotu.

   Mertonův oblíbený svatý Bernard právě v tom vidí velikou příležitost k duchovnímu růstu. Monastický život by měl být koneckonců uspořádán tak, aby v něm všecko přispívalo k růstu mnichova důvěrného přátelství s Bohem. Proto je mnich především člověkem modlitby.

   Do kláštera mladí muži nepřicházejí kvůli sobě samým, nýbrž kvůli Bohu, který je povolal. Kontemplativní cesta není tedy jen jakousi „úmyslnou technikou“, nýbrž se jedná o paradoxní odpověď na nepochopitelné Boží volání, které mnichy táhne do samoty, temnoty a mlčení. Ne proto aby je vzdálilo a uchránilo nebezpečí, ale aby je bezpečně provedlo skrze nevýslovná nebezpečí zázrakem lásky a moci. Život askeze musí dle Mertona začít a musí být veden s největším ohledem na povahu, charakter a cit a na vše, co nás dělá lidmi. Jsou to podstatné prvky osobnosti a tedy i svatosti – neboť světec je ten, koho láska Boží plně rozvinula v osobnost podobnou jeho Stvořiteli. Podle něj je tak smyslem kontemplativního života, když poznáváme sebe i Boha, odpoutáme se od sebe samých, abychom nakonec nalezli Boha v naší očištěné bytosti, jež se stala zrcadlem jeho nesmírné dobroty a nekonečné lásky.

    Proto je důležitým faktorem mnichova života modlitba. O tomto rysu povolání hovoří Merton s velikou jasností a lehkostí, která z takto žité spirituality nutně vyvěrá. „Bůh mě postavil na místo, kde mohu strávit hodinu po hodině každý den zaměstnáním, které je vždy na hranici modlitby. Je tady stále možnost pokročit za onu hranici a vstoupit v čiré a kontemplativní obecenství s Bohem. Trávím spoustu času před Nejsvětější svátostí. Zvykl jsem si procházet se pod stromy nebo podél hřbitovní zdi v Boží přítomnosti. (...). A kromě toho, nepřišel jsem sem kvůli sobě, ale kvůli Bohu. Bůh je můj řád a má cela. On je můj náboženský život a má řehole. Uspořádal všechno v mém životě tak, aby mě vtáhl dovnitř, kde mohu uvidět jeho a zůstávat v něm. Vsadil mě na toto místo, protože mě chce mít právě na tomto místě, a kdyby mě někdy chtěl přemístit kamkoli jinam, udělá to způsobem, který člověka nenechá na pochybách, kdože tak činí.“ Mnich žije svůj život v určité vnitřní samotě. Proto je v klášteřích často kladen důraz na ticho a modlitbu. Za důležitý prvek jeho spirituality tak můžeme označit určitý stupeň vnitřního přebývání v Boží přítomnosti při vykonávání všedních úkolů nebo při jakékoliv činnosti vůbec.

     Skutečné tajemství monastického života znamená toto. Skutečně poznávat Krista žijícího v nás, poznávat Otce v Synu skrze svatého Ducha. Poznávat, že tři Božské osoby přebývají v nás všech. Zakusit ten nevýslovný div vzájemného odevzdání, v němž nám Bůh dává sebe sama plněji tím, že mnichy přiměje opustit sebe pro něho. Skutečný kontemplativní život je tedy hluboké pochopení obyčejného křesťanského života a proniknutí do něj. Přestože ho nazýváme „obyčejný“, je tento život nejpodivuhodnější ze všech zázraků: sám Bůh žijící v nás! Duchovní život je životem spirituality Krista žijícího v jeho církvi.

    Do této koncepce zapadá i přijímání některých vnějších obtíží, které sebou život, ať už mnišský či jakýkoliv světský, přináší. Například nespavost se může stát podle Mertona formou kontemplace. „Prostě ležíte, nečinní, bezmocní, osamělí ve tmě a necháte se drtit nevyzpytatelnou tyranií času. Prkenná postel se stává oltářem a vy tam ležíte, aniž byste se snažili porozumět, v jakém smyslu můžete být nazváni obětí. Snad tam venku ve světě, kde je noc, je někdo, kdo náhle zjistí, že něco, co udělal, je strašné. Aniž to sebemíň očekával, přijde mu to líto a zjistí, že je schopný se modlit ...“ I takovéto maličkosti tak mohou být součástí nevyzpytatelného velkolepého Božího plánu s lidmi. Zde se může jednat o oslavu Boží všemohoucnosti – dosahuje velkých věcí těmi nejslabšími a nejnepravděpodobnějšími prostředky. Můžeme si také připomenout určité propojení mezi utrpením a kontemplací. Kontemplace je pro Mertona pronikání skrze božskou moudrost do mysteria Boží lásky, do umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Takováto kontemplace zná a chápe význam vlastního kříže a utrpení.

    Dalším výrazným prvkem Mertonovy mnišské spirituality je určitá jednoduchost a strohost mnišského života. Kupříkladu společným prvkem dominikánského a cisterciáckého života je podle něj snaha zbavit se všeho nepodstatného. Tato jednoduchost může být charakterizována i určitým odpoutáním se od emocí, které způsobují člověku nejen v mnišském životě veliká zranění. Mniši by měli být pořád vážní a odpoutaní a klidní celou dobu. Protijedem je víra. Očištění se od dojmů, pocitů a nesmyslných hnutí poloslepého pochopení čirým proniknutím do srdce temnoty, kde naleznou Boha. „Mnich, i když třeba žije v komunitě, musí probádat vnitřní pustinu své bytosti jakožto osamělý. Slovo Boží, které je útěchou, je také jeho soužením. Liturgie, která je jeho radostí a která mu odhaluje Boží slávu, nemůže naplnit srdce, které dříve nebylo pokořeno a vyprázdněno úzkostí.“ Díky své jednoduchosti tak mnišský život neprochází v dějinách nějakými výraznými proměnami. Dokumentují to slova o jednom laickém bratrovi, který se stal mnichem velice podivuhodně a o němž se mluví v Prologu Vod Siloe:

    „A žil vcelku podobným životem jako oni (míněni cisterciáci 12. stol. pozn. aut.), postem, modlitbou, četbou, v mlčení. To všechno proto, aby ve svém nitru mohl hledat Boha – v jeho tiché, tajemné, a přece zjevné přítomnosti, v jaké ho poznává kontemplativní duše, zatímco ostatní ji neznají. Od mnichů z dvanáctého století se lišil snad jen tím, že místo žebřiňáku spravoval traktor. To je však zajisté rozdíl jen zanedbatelný.

    Kontemplativní život se tak stává nepřetržitým objevováním Krista na nových a nečekaných místech.  A tyto objevy jsou nejprospěšnější tenkrát, když je nalezen v něčem, co jsme měli sklon přehlédnout, a dokonce tím pohrdnout. Pak je probuzení čistší a jeho efekt silnější, protože on byl tak na dosah ruky a přitom byl zanedbáván. A právě nalézt Krista je základní úkol mnicha. „Koho jsem já sám přišel sem najít než tebe, ó Kriste, který máš soucit se zástupy?“ Kontemplativní život v sobě vždy zahrnuje dva aspekty. Jeden pozitivní, tím je spojení s Bohem v lásce, a druhý negativní, což znamená oproštění se ode všeho, co není božské. Bez těchto momentů podle Mertona skutečná kontemplace neexistuje. Pro plodný kontemplativní život koneckonců není zapotřebí ani bystrého rozumu. Vůle by měla být zaměřena k dobru a posilovat se v touze po sjednocení s Bohem. Naprosto nemusí být uchvacována poryvy vášnivé lásky.

    Pěkné je, že Merton zůstává pevně nohama na zemi. Nestáváme se svatými pouze tím, že bychom opustili hmotné věci. Duchovní život je pro něj životem, který je duchovní ve vší své celistvosti. Skutky těla jsou svaté kvůli duši a duše je svatá kvůli Bohu přebývajícímu 

a působícímu v ní. Světec se proto posvěcuje nejen postem, když se má postit, ale i jídlem, když má jíst. Neposvěcuje se jen svými modlitbami ve tmě noci, ale i spánkem, který přijímá v poslušnosti Bohu, který nás učinil tím, co jsme. Nejen jeho samota přispívá k jeho spojení s Bohem, ale také jeho nadpřirozená láska k přátelům, příbuzným a těm, s nimiž žije
a pracuje.

    Mertonovu spiritualitu dozajista velmi ovlivnilo i jeho kněžství, které se projevilo velikou láskou k eucharistii a mši svaté. Právě mešní oběť je jakýmsi srdcem a středem mnišského života. Také viděl, že Boží milost, a zvlášť milost kněžství, učinila lásku tou nejsnadnější věcí na světě. Každou mši bere Merton jako příležitost k prosvícení atmosféry a krokem vpřed do nebe a nazírání. Zároveň si přeje aby každá mše byla obohacením a osvobozením pro jeho 

a pro všechny duše, které podle záměru přesvaté Matky závisejí na těchto mších, aby došly ke svatosti a kontemplaci, aby našli svobodu a radost. Mše se stává nejhlubším pramenem kontemplace. „Mimochodem právě při mši jsem v nejhlubší samotě a zároveň znamenám nejvíc pro ostatní svět. Je to opravdu jediný okamžik, ve kterém mohu ostatním lidem něco dát. A jsem jediný, kdo jim může něco dát, protože pokud jim zvláštní ovoce své mše nevěnuji, nebude jejich.“ V liturgii je Kristus sám představen jako nejvyšší velekněz uprostřed svého lidu. Modlitba církve se stává modlitbou Kristovou. Je to modlitba spásy, posvěcení
a vykoupení.

    Kněžství Merton spojuje také s nejvýznamnější ctností, totiž s láskou, o níž by krom mnichů měli usilovat všichni lidé. Láska by měla každého, a především kněze, učinit nástrojem Boží Prozřetelnosti v životech druhých lidí. Bez lásky jim projevované by možná nedosáhli toho, co pro ně Bůh chce. Kněžím toto pojetí lásky přísluší primárně proto, že kněz podle Mertona nemůže být v míru sám se sebou ani s Bohem, nesnaží-li se milovat druhé láskou, která není jeho, ale která je Boží vlastní láskou.„Kněz je povolán být druhým Kristem v mnohem zvláštnějším a důvěrnějším smyslu než řádový křesťan či mnich. Musí ve světě udržovat naživu svátostnou přítomnost a působení zmrtvýchvstalého Spasitele.“

    S kněžstvím souvisí v Mertonově spiritualitě i jeho vztah k církvi. Skrze církev a její svátosti dostáváme Ducha svatého. Církev sama, vedená, oživovaná a ztvárňovaná Duchem Ježíše, utváří Krista v naší duši a dává nám Jeho život, když nám dává Jeho Ducha svatého, abychom mohli být spojeni s Ním jako ona pouty dokonalé blíženské lásky a moudrosti kontemplace.

    Navýsost důležité také je, aby mniši opravdu žili to, co mají. Začnou-li se zabývat činnostmi spíše materiálními a sjednocení s Bohem odsunou na druhé místo, z jejich snahy být lepšími apoštoly vzejde apoštolát mnohem méně účinný. Právě opuštění původních ideálů stálo mnichy jejich výsadní postavení ve středověké církvi a znamenalo úpadek, který se zastavil až v posledních dvou staletích díky několika reformám. Nemůže-li mnich v samotě setrvávat před Boží tváří, začíná jeho vnitřní život ochabovat a chřadnout. Schází mu něco podstatného. „Bez věrného, hlubokého kontemplativního úsilí, bezvýhradné lásky k Bohu 

a nekompromisní žízně po jeho pravdě má nakonec náboženství sklon stávat se drogou.“ Je zde ovšem ještě jeden daleko důležitější faktor a tím je Boží vůle. Proto kupříkladu mniši, kteří zakládají nový klášter a jsou nuceni trávit spoustu čase nejrůznějším dojednáváním
a velkým množstvím práce, která brání mlčení a modlitbě, nabízejí tuto oběť Bohu a modlí se svojí poslušností vůči jeho vůli.

    Jak jsme se již lehce dotkli v odstavci o Mertonově vztahu k eucharistii, důležitým prvkem v jeho spiritualitě je mariánská úcta, obecně mezi mnichy velice rozšířená. Pro Mertona je Panna Maria královnou kontemplativních mnichů. Maria je „Matka nadpřirozeného života v nás. Svatost k nám přichází na její přímluvu. Bůh chtěl, aby to nebylo jinak. (...) Čeho jsem mohl dosáhnout bez lásky k Matce Boží.“ „Slavná Matko Boží, jak bych Ti mohl kdy nedůvěřovat, či Tvému Bohu, před jehož trůnem jsi Ty, neodolatelná přímluvkyně? Jak bych mohl odvrátit pohled od Tvých rukou, Tvé tváře a Tvých očí? Mohl bych pohledět jinam než do tváře Tvé lásky a tam hledat pravou radu, tam poznat svou cestu ve všech dnech a ve všech okamžicích svého života?“Maria také bývá nazývaná „řeholí mnichů“. Ona je modelem a souhrnem celé mnišské spirituality.

    Láska Panny Marie je pro Mertona láskou nejdokonalejší. Nikdy Boha neurazila hříchem a obdržela od něj největší milosrdenství. „Poznala svoji vlastní nicotu uprostřed nejvyšší dokonalosti a byla nejchudší ze všech svatých, protože byla nejvíce obdarována. Její blíženská láska odpovídala dokonale její pokoře. Ona, která byla ve svých vlastních očích nejnižší, bez rozechvění viděla, že v Božích očích je nejvyšší. Byla tomu ráda, protože to byla Jeho vůle, a ne z jiného důvodu. Takto ona, která byla nejslabší, se stala nejmocnější a přemohla pýchu nejsilnějších andělů, kteří padli, protože chtěli, aby jejich moc byla jejich vlastní, jako by pocházela z nich samých a nikomu jinému už nepatřila. Ona naopak neměla žádnou svoji vlastní moc, ale obdržela to největší milosrdenství, byla nejvíce milována, byla nejvíce hodna lásky a nejvíce schopna na oplátku milovat Boha. Z moci toho, co neměla, obdržela moc nad námi všemi a my jí patříme právem Božího milosrdenství: v jehož rozdílení, svými modlitbami, je ona svrchovaná.

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková