K roku zasvěceného života, volume I.

   Drahé dámy a laciní pánové. Má nebetyčná samolibost mě dohnala k úmyslu, vzhledem k probíhajícímu roku zasvěceného života, sem po částech posílat útržky své někdejší práce o muži, který žil zasvěceně v první polovině minulého století, tedy sice docela nedávno, zato však v trochu jiných církevních podmínkách. Jeho postřehy jsou dle mého však nadčasové a možná i inspirující pro běžný život. Dámy a pánové, zasvěcený život bych rád představil ve slovech pana Thomase Mertona. Kdyby to byla moc velká pruda nebo dávkování silné, házejte negativní reakce a já se je budu snažit ignorovat.

ÚVOD

   Je čtvrt na čtyři hodiny ráno. Do ticha noci se ozve zvonění zvonu, nesoucí se po loukách a údolích. Několik mužů si na sebe spěšně obléká hábity a mlčky odcházejí do potemnělého kostela. Za několik málo okamžiků zde již lehce nevyspalými hlasy začínají zpívat modlitby matutina, noční mnišské modlitby, která se má modlit před rozedněním. Nejsme ve Francii 12. století, ale v České republice v současnosti. V klášteře Nový Dvůr nedaleko Plzně.
V souvislosti s jeho založením se nabízejí otázky: Jaký že je smysl uzavřeného kláštera v současnosti, když chybí kněží, někteří mluví o nastupující krizi víry a hovoří se též o nedostatečné pastoraci? Jak mohou pomoci mniši zavření v klášteře někde stranou měst, vesnic a hlavních cest? Má smysl dnes žít životem, který má své kořeny v dobách prvních křesťanů a největší „slávy“ si užil ve 12. a 13. století? Není to dnes již přežitek?

        Právě tyto otázky si kladl a snažil se je zodpovídat muž, který si plně užíval života své doby. Žil v první polovině 20. století a zdánlivě se nelišil od ostatních. Pak se stalo několik věcí a rázem se ocitl v komunitě mlčících mnichů v americkém státě Kentucky. Oním mužem byl Thomas Merton. Na trapistického mnicha až nebývale literárně plodný člověk se pokoušel ve svých dílech zprostředkovat čtenářům život v uzavřeném klášteře. Byl to právě on, kdo hledal onen smysl, jaký má i dnes kontemplativní mnišský život a nebál se otevřeně hovořit nejen o jeho radostech a krásách, ale i o bojích a strastech, spojených se zasvěceným životem za zdmi kláštera.

    Postupně si tedy představíme jeho myšlenky a slova, kterými popisoval mnišský život a pokusíme se rozkrýt, jaký v něm Merton spatřuje význam. Je vhodné také upozornit, že kdykoliv hovoříme o modlitbě, zasvěcení a dalších charakteristických rysech života mnichů, dotýkáme se mysteria. V brožuře, kterou vydalo francouzské trapistické opatství Sept-Fons, a v níž představuje život svého společenství, se píše, že „Boží volání je velikým tajemstvím, především pro mnicha samotného.“ Proto si tato práce nenárokuje, že onen smysl a význam mnišského života s definitivou objeví, popíše a učiní jej neomylně zřejmým. Snahou je spíše ukázat některé možné aspekty a rysy mnišského života, představit jejich hodnotu a především je ukázat ve světle pohledu člověka, který je žil a byl jimi velmi ovlivněn.

   Věnovat se budeme, jak již bylo řečeno, zejména životu v kontemplativním klášteře. To znamená takovému, který je uzavřený, postavený většinou někde v ústraní. Mniši si hlídají svoji samotu takzvanou klauzurou, do níž je zakázáno vstoupit komukoliv cizímu. V těchto klášterech se většinou přísně dodržuje mlčení a několik hodin denně mají mniši čas vyhrazený pro modlitbu. Ta je zde jak společná v chóru, kdy se nahlas modlí žalmy a biblická čtení, tak soukromá, kdy mniši sami rozjímají Boží slovo v Písmu svatém, studují církevní otce nebo prostě jen žijí v přítomnosti Boží. Mezi tradiční modlitby uzavřených mnichů patří také takzvané invokace, kdy při jakékoliv činnosti si mnich v duchu opakuje krátkou modlitbu nebo krátký úryvek z Písma svatého. Nejznámější z nich je tzv. Ježíšova modlitba: "Pane Ježíší Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!" Tyto invokace se mniši mohou modlit při práci, před usnutím, nebo jimi prokládat své studium.