Návrat na (takřka) místo činu

   Unavenému a vyhladovělému mi o popeleční středě zazvonil mobilní přístroj. Po pár vteřinách drobného hecování se dospělo k podstatnému, jsem pozván na oslavu narozenin a zároveň na malou rozlučku před cestou do zahraničí. Ano, bratr Antonín, který svůj benediktinský noviciát zahájil v bratrském klášteře na Rajhradě 2 dny po mně a který narozdíl ode mne nezběhl a vytrval, slaví narozeniny (jeho věk mu mohu už akorát závidět a vzpomínat na tu krásnou dobu) přičemš se zároveň chystá přestěhovat na druhou půli noviciátu do Rakous.

   A tak se stalo, že jsem 3 měsíce po svém exodu opět vstoupil na benediktinskou půdu. Lehce nesvůj jsem procházel chodbou v níž jsem před půl rokem stál v hábitu při kněžském svěcení bratra Vojtěcha. Brzy jsem radši zapadnul mezi místní farníky chystající poslední detaily oslavy. A pak se to stalo, začali přicházet bratři. Antonín vtrhl do místnosti a s typickým úsměvem zahlaholil na celé kole: "Hele, zrádce!" a srdečně jsme se pozdavili. Bratři Naum a Vojtěch mě překvapivě nešikanovali a vůbec panovala pohoda. Převor P. Augustin si neodpustil titulek, kterým objevil nový živočišný druh - benediktin bývalý.

  Vrcholnou událostí se ale stalo překvapení bratra Heřmana, který do probíhající zábavy vtrhl zcela nečekaně nalíčen a omotán nejrůznějšími šátky s třásněmi, huňatou černou parukou na hlavě a s panenkou v ruce. Jeho dramaticky pojaté stvárnění cikánky, žádající po nebohém Antonínovi alimenty za onu panenku bylo skvělé, ba geniální. Antonín se zastrašit nenechal a začal "cikánce" vyhrožovat pracákem a ruční robotou. Pak ji nasměroval na "jednoho dobrého člověka", který před lety podobné osoby pastoroval v Ústí nad Labem (oním dobrým člověkem je sám br. Heřman).

   Zkrátka a dobře, bylo to krásné. Výrazně jsem pohovořil taky s tamním zahradníkem, který byl s náma v Itálii na pouti. Při našem hovoru mezi námi stál talíř se štrůdlem, jehož vnitřek tvořilo liboučké maso. Tak jsem koukl vlevo - tam pátek, vpravo - tam taky pátek, a nad sebe - tam neděle, a už to do mě jezdilo jak vlaky do Polska. Škoda jen, že mi jel brzo poslední spoj zpět a musel jsem dané setkání předčasně opustit. Takže první lehké oťukání s benediktinským prostředím po mém abfahrtu dopadlo nad očekávání - a o tom to je. Přeji příjemný půst všem, co toto samolibé pábení o sobě samém dočetli až sem!