zážitky hanáckého konópka

Cesta za úplňkem

10. 1. 2012 11:44
Rubrika: Nezařazené

   Jeden z mála dní v týdnu, kdy jsem mohl pobývat ve své rodné vlasti - Hané. A využil jsem jej náležitě. Po spánkově stráveném dopoledni a pracovně stráveném odpoledni nasedlo v podvečer mé tělo i duch do autobusu číslo 11 a vyjel jsem na Svatý Kopeček. Zde jsem tmavým lesem přešel přímou cestou až do městečka jména toho Dolany. Mimochodem, je až tristní kolik energie zabere přemýšlení o hloupostech, neb celých 24 minut, co jsem byl na trase Kopeček - Dolany, jsem absolutně neregistroval fakt že jsem sám, že jsem v lese a ani jsem se nestihl bát, pač jsem byl hlavou na úplně opačných koncích republiky, světa, dějin a nebo jsem viděl sebe jako součást filmu Madagaskar (hlavně té párty u lemurů). No hrůza.

    V Dolanech jsem zašel na mši svatou. Na ní mě zaujal nejvíce žalm, který zpívalo jedno děvče způsobem, že i já - od bigbítu polonahluchlý, jsem věděl, že jsem svědkem nečeho mimořádného. A kdybyste se mě zeptali, jak si představuji nebe a v něm andělské chóry, tak vás pošlu na pondělní podvečerní mši do Dolan. Opojen tímto nebe se dotýkajícím zážitkem, pokračoval jsem v pouti, tentokrát na mé nejoblíbenější místo v domovském kraji - na kartouzku. Právě genius loci tohoto rozbořeného kláštera kartuziánů byl důvodem proč jsem v době svého 70-ti denního noviciátu nosil jméno svatého Bruna, zakladatele kartouzy. Zde tedy, v rámci kontinuity se svým nedávným klášterním životem, jsem využil svého nasměrování ze mše svaté a krátce jsem poděkoval a započal modlitbu růžence.

   S ní jsem vykročil na další pouť. Na rozcestníku za kartouzkou bylo psáno, že cíl mé cesty - Pohořany, je vzdálen 4 km. Vyšel jsem tedy po vrstevnici kopce nad Véskou. Z důvodu tmy všude vůkol nebylo jest vidět na značku a tak jsem stále pokračoval po vrstevnici dál. Velkou výhodou putování za tmy v klimatických podmínkách letošní zimy je fakt, že díky absenci světla neregistrujete, že cesta, po níž kráčíte obsahuje bahno a že to, po čem vaše čistě bílé prestižky kloužou je patrně lehce obatikuje a že tohoto procesu nebudou ušetřeny ani kalhoty. Za světla by člověk nervózně přešlapoval a hledal skulinky, takto prostě jdete - jdete!

   Vrstevnice mě dovedla k dalšímu rozcestníku. Jaké bylo mé zděšení když šipka s nápisem Pohořany ukazovala směr, z něhož jsem právě přišel a stála na ní vzdálenost - opět 4 km. Vděčný za to že se nevzdaluji, ale udržuji konstatní délku mezi sebou a cílem, a s heslem, že správný supák se nikdy nevrací kudy přišel, jsem pokračoval lehce jiným směrem. Ocitl sem se na louce, kde se skauty míváme drakiádu.

   "Ó dobrý a velký Bože, jak je krásné bývat v noci v polích. Všude je tma a ticho, lesem po okrajích pole lehce provívá vánek, na obzoru se rýsují světla vesnic a Ty spolu se mnou stojíš zde, na poli kde nikdo další není. Jsem tu sám v tichu a klidu noci a světla vzdálených vesnic upozorňují, že nejsem sám. Po tolika dnech ve městech všeho typu a druhu konečně sám, konečně s Tebou, konečně v polích! Kolik milosti dostává člověk právě zde, uprostřed Tvého stvoření a v tichu noci! Za kolik lidí v těch osvětlených městech se může modlit, za kolik jich může děkovat!"

   Pole bylo samozřejmě bahnité, natěstí po jeho okraji vedla cesta s trsy trávy, které bránily přibývající zátěži na botách. Velkým orientačním bodem v kraji byla Radíkovská věž. Časem jsem došel do míst, kde míváme každoroční skautské závody ve spřeženích. Zde mě také čekal další rozcestník se známou informací, že na Pohořany to jsou 4 km. Hladinu duchovního nadhledu udržovaly křížky v poli, kolem kterých jsem prošel, a po několika tápáních na křižovatkách mezi poli jsem vešel v les. Cesta příjemně ubíhala, po levici mi začínala probleskávat světla nějaké vesnice, jíž jsem považoval za tu konečnou. Naštěstí jsem se nenechal zlákat a s pochybnostmi jsem následoval cestu. Ta když opět vycházela z lesa do luk, tehdy poprvé moje noha vstoupila do sněhu. Po pár minutách jsem byl na Pohořanech.

   Zde jsem měl za cca 10 minut sraz s mamkou a dalšími jejími kamarádkami, kteréšto pravidelně do této lokality jezdí pozorovat úplněk. 10 minut po plánovaném srazu jsem v zatichlé vesnici pojal menší nedůvěru, neb panující mlha a lehké mžení dávaly tušit, že se celá akce ruší a mě čeká pěší cesta tentokrát až do Olomouce. Díky vynálezu mobilního telefonu jsem se dozvěděl, že maminy teprve vyjíždějí z Olomouce, a mám čekat s jednou z nich, která bydlí právě na Pohořanech. Světelný nápis Holba však tomu chtěl, že jsem čekal trochu někde jinde, nasávaje ze sklenice o obsahu 0,5 litru nápoj určený osobám starším 18-ti let.

   Nakonec auto dorazilo, zaplať Pán Bůh i s jedním mužem, tudíž jsem dámskou jízdu nenarušoval sám, a vykročilo se znovu do polí. Co na tom, že byla mlha, sněžilo a úplněk vidět nebyl. Bylo to skvělé bloumat po zabahněných polňačkách v družných hovorech a na jednom tichém místě zadout do fujar, které sebou nesla moje zploditelka.

   Dík předchozí návštěvě krčmy jsem byl sproštěn nutné povinnosti řídit zpět vůz a kolem půlnoci spokojen s uplynulým dnem vešel jsem v říši snů, která mě, jak již víte, zdatně provázela i za bdělosti.

  

Zobrazeno 1198×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková